Únor 2015

Nedostatek vitaminu B

28. února 2015 v 21:01 RADY - CO SE HODÍ -
Vitamíny B jsou: B1 (thiamin), B2 (riboflavin), B3 (niacin), B5 (kyselina pantotenová), B6 (pyridoxin), B7 (biotin), B9 (folát nebo kyselina listová), a B12 (kyanokobalamin).

Vitamíny skupiny B pomáhají sacharidům rozkládat se na glukózu a při přeměně tuků a bílkovin. Bez nich bychom neměli palivo pro jtkáně v těle. Jsou naprosto nezbytné pro neurotransmitery a nervovou tkáň. Pomáhají našemu tělu tvořit červené krvinky. B9 a B12 jsou potřebné pro normální vývoj plodu během těhotenství.

Nedostatek B vitamínů osciluje od úbytku energie až k akutní psychóze nebo smrti. Každá tělesná funkce vyžaduje vitamíny B nebo glukózu, kterou poskytují.

Nejlepším zdrojem veškerých vitamínů je jídlo. Vitamíny B se nachází v následujících potravinách.

Potraviny s vysokým obsahem B1

Chřest, růžičková kapusta, hrášek, zelené řepa, špenát, sladké brambory, fazole, čočka, arašídy, neloupaná rýže, ječmen, oves, slunečnicová semínka, sezamová semínka, lněná semena, , meloun, pomeranče a játra.

Potraviny s vysokým obsahem B2

Zelené listy ředkviček, žampiony a pečárky, špenát, chřest, listová zelenina, sladké brambory, hrášek, vejce, krůtí maso, tempeh, sardinky a tuňák.

Potraviny s vysokým obsahem B3

Chřest, žampiony a pečárky, brambory, sladké brambory, hrášek, tuňák, kuřecí, krůtí maso, losos, jehněčí, hovězí maso, sardinky, krevety, arašídy, slunečnicová semínka, hnědá rýže a ječmen.

Potraviny s vysokým obsahem B5

Avokádo, žampiony a shitake houby, sladké brambory, hrášek.

Potraviny s vysokým obsahem B6

Sladké brambory, brambory, špenát, zelí, listy tuřínu, česnek, zimní dýně, čínské zelí, papriky, avokádo, hrášek, tuňák, kuřecí, krůtí, hovězí, losos, čočka, fazole, banány, a slunečnice semena.

Potraviny s vysokým obsahem B7

Sladké brambory, cibule, rajčata, mrkev, oves, arašídy, mandle, vlašské ořechy, vejce, losos a banány.

Potraviny s vysokým obsahem B9

Chřest, špenát, listy tuřínu, brokolice, římský salát, čínské zelí, květák, hrášek, avokádo, pórek, fenykl, letní dýně, růžičkové kapusty, čočka, cizrna, fazole, papája, a quinoa.

Potraviny s vysokým obsahem B12

Sardinky, losos, tuňák, treska, jehněčí, krevety, mušle, hovězí maso, jogurty a mléko.

Může být obtížné splnit denní potřebu B12, pokud jste vegetarián nebo vegan, nebo pokud jste starší. Je to také obtížné pro každého, kdo trpí nemocemi zažívacího ústrojí, které narušují absorpci, jako je např. celiakie.


Jarní práce -

27. února 2015 v 23:26 | Josef Švejk - Jiří Wolker |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -

JIŘÍ WOKER
"Tak tu máme zase jaro," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě toho zaměstnání byl stižen revmatizmem a mazal si právě kolena opodeldokem.""
JOSEF ŠVEJK
Jaro je tady! Přichází vcelku pravidelně, navzdory tvrzení různých panikářů o oteplování či nové době ledové. Dle většinového názoru se jedná o nejkrásnější období roku. Květinky vystrkují své něžné hlavinky, ptáčkové šveholí, pupeny a opilci se nalévají, zkrátka samá radost. Tuto radost však nesdílejí zahrádkáři (muži) a kovozemědělci (domkáři vlastnící kousek pozemku). Místo zaslouženého odpočinku jim nastává lopota, samá práce a práce, kterou je dlužno stihnout včas. Je nutno provést spoustu namáhavé práce počánaje údržbou stromoví, trávníku, setby a sázení. Jak na to? Jednoduše, zde je možný návod.


Recept na lentilkové sněhuláky:

21. února 2015 v 21:00 PRO ZÁBAVU -

LENTILKOVÝ SNĚHULÁCI :

500g vanilkových sušenek
1 plechovka slazeného kondenzovaného mléka
130g strouhaného kokosu + na obalení
50g strouhaných mandlí
50g hořké čokolády Orion na vaření
- bonbóny JOJO Marshmallow
- moučkový cukr na zaprášení
- cukrová poleva
- Lentilky Zimní s mléčnou čokoládou
Rozdrťte sušenky válečkem nebo paličkou na maso a vysypte do mísy. Poté drť důkladně promíchejte s kondenzovaným mlékem, kokosem a mandlemi a na chvilku nechte odležet v chladu. Z hmoty vytvořte malé, větší a největší koule a sestavte z nich sněhuláky. Jak velcí budou, je jen na vás. Rozpusťte čokoládu a na pečící papír vylejte placičky. Ještě do vlažné čokolády položte marhmellow obalené v kokosu tak, že vytvoří klobouček. Nechte v lednici zatuhnout. Očička sněhulákům udělejte z rozpuštěné čokolády a na závěr přilepte lentilkové knoflíky cukrovou polevou nebo rozpuštěnou čokoládou. Vychlazené kloboučky opatrně sejměte z pečícího papíru a dejte sněhulákovi na hlavu. Výsledek vám i vašim blízkým rozzáří oči.

Popeleční středa

18. února 2015 v 9:46 VÍRA - VÍRA
Popeleční středa - základní informace

Popeleční středou vstupují věřící do čtyřicetidenního postního období, které je přípravou na oslavu Velikonoc. V liturgickém kalendáři katolické církve je to středa, která předchází první neděli postní a označuje začátek postní doby. Datum Popeleční středy je pohyblivé a se odvíjí od data Velikonoc. Data Velikonoc a Popeleční středy naleznete zde - v dynamickém liturgickém kalendáři.
Zavedení "popeleční středy" se datuje někdy do 6.-7. století, kdy byl začátek postního období přeložen ze 6. neděle před Velikonocemi na předcházející středu, aby se z postní doby vyčlenily jednotlivé neděle, které nejsou chápány jako postní den.

Popelec, aneb "Jsi prach"

Již od konce 11. století se na Popeleční středu uděluje popelem znamení kříže na čelo (= popelec) s formulí: "Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš" (srov. Gn 3,19), nebo "Obraťte se a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Přijetí popelce je znamením kajícnosti převzatým z biblické tradice a uchovávaným v církvi až do dnešní doby. Symbolicky se tak naznačuje stav člověka, který vyznává před Bohem svůj mnohdy špatný život, své nepravosti, svůj hřích a vyjadřuje vůli vnitřně se obrátit s nadějí, že mu Bůh odpustí. Popel, symbol smrti a nicotnosti, se získává ze spálených palmových a olivových ratolestí (ev. "kočiček" - v našich krajích) posvěcených v předešlém roce na Květnou neděli.
"Při udělování popelce se říká: "Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš" (srov. Gen 3,19) anebo opakuje Ježíšovu pobídku: "Čiň pokání a věř evangeliu" (srov. Mk 1,15). Jak důležité je slyšet a přijmout tyto výzvu právě v této naší době! Jsme omezenými tvory, hříšníky, kteří ustavičně potřebují pokání a obrácení. Soudobý člověk, který deklaruje svou totální nezávislost na Bohu, se stává otrokem sebe samého a často se ocitá v neutěšené izolaci. Výzva k obrácení je proto pobídkou k návratu do náruče Boha, něžného a milosrdného Otce, k důvěrnému odevzdání se Mu." (Benedikt XVI.)

Půst jako takový

Popeleční středa je v katolické církvi dnem přísného postu (půst od zdrženlivosti masa a půst "újmy" - jen jednou za den úplné nasycení). Texty k tématu půst naleznete zde

Výzva k obrácení a pokání

Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, která zaznívá na Popeleční středu, nemíří především na vnější skutky, "žíněné roucho a popel", posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání a obnovu. Bez toho by vnější kající skutky zůstaly neplodné a lživé. Vnitřní obrácení motivuje k tomu, aby se takový postoj projevil i navenek. Jde o radikální rozchod s hříchem, což znamená odvrácení se od zla a naopak nové zaměření celého života k Bohu.

Toto obrácení ovšem není výsledkem jen jakési "duchovní gymnastiky", ale je především působením samého Boha v životě člověka. Bůh nám dává sílu a možnost začít znovu. Když objevíme velikost Boha a jeho pozitivní vztah k nám, snažíme se odpovídat adekvátním způsobem.

Rozmanité projevy a prostředky

Vnitřní pokání křesťana může mít velmi rozmanité projevy, které se vhodně modifikují podle potřeb doby. Tradičními a staletími osvědčenými prostředky pokání jsou: modlitba, odříkání - "půst" a "almužna" - tedy dobrodiní činěné ve prospěch těch, kdo jsou na tom hůře než my. Vedle klasických forem se současné době se v řadě zemí rozšiřuje např. "ekologický půst" - omezení zbytečných jízd autem apod. Vždy ovšem půst vychází z biblické a církevní tradice a je zaměřen na zkvalitnění vztahu k Bohu, k druhým lidem i k sobě samému, a tím může ve svých důsledcích vést i ke zlepšení života a atmosféry v celé společnosti.

Sněženka a Růženka

15. února 2015 v 21:22 POHÁDKY - POVĚSTI

Sněženka a Růženka

pohádka: Sněženka a RůženkaJedna chudá vdova, která žila v chalupě na samotě, měla zahradu, ve které rostly dva růžové keře, jeden se sněhobílými a druhý s rudými růžemi; a právě tak měla i dvě dcerky, které byly stejné jako ty dva růžové keře, jednu tedy nazvala Sněženkou a druhou Růženkou. Dívenky byly dobré a velmi zbožné, tak pilné a vytrvalé, že jiné dvě jim podobné bys na světě nenašel; Sněženka byla jen tišší a mírnější než Růženka. Růženka ráda pobíhala po lukách a polích, sbírala květiny a chytala ptáčky; Sněženka naopak seděla raději doma u matky, pomáhala ji s domácností nebo ji předčítala, když nebylo co na práci. Obě děti se navzájem velmi milovaly, všude ruku v ruce chodily. Když Sněženka pravila, že se nikdy odloučit nesměji, tu Růženka odvětila, že do smrti spolu zůstanou, a matka jim připomenula, že vždy se musí o vše dělit.
Často běhaly samy po lese a sbíraly lesní plody, ale žádné zvíře jim neublížilo, nýbrž přicházelo zvědavě blíže; zajíček jim jedl zelné listy z rukou, opodál se pásl srnec, jelen skákal vesele kolem, ptáci zůstávali sedět ve svých hnízdech a zpívali, a když je zastihla noc, tu dívenky ulehly vedle sebe do mechu a spaly až do rána a jejich matka věděla, že jsou v bezpečí a nemusí si dělat žádnou starost.
Jednou, když tak v lese přenocovaly a ráno se probudily, spatřily, jak opodál sedí krásné dítě v bělounkém zářivém šatě a přátelsky na ně beze slova hledí. A pak najednou povstalo a zmizelo v lese bez rozloučení. A když se dívenky kolem sebe rozhlédly, uviděly, že spaly na kraji propasti a kdyby byly ve tmě ještě pár kroku udělaly, jistě by se dolů zřítily. A matka jim pak doma řekla, že to byl jistě jejich strážný andílek, který je tu noc ochraňoval.
Sněženka a Růženka udržovaly chaloupku v čistotě a pořádku, že byla radost se na ni dívat. V létě se starala o dům Růženka a stavěla matce každé ráno, dříve než ona se byla probudila, před postel krásnou velkou kytici růží. I zimě rozdělávala Sněženka oheň a zavěšovala na hák kotlík, a ten kotlík byl z mosazi a blyštěl se jako zlatý, tak byl dočista vydrhnutý. Večer, když padaly vločky tiše k zemi, pravila matka:
"Jdi, Sněženko, a zavři dveře na závoru."
Sedly si společně ke krbu, matka si vzala brýle a začala děvčátkům předčítat z jedné velké knihy; dívenky poslouchaly a pilně předly; opodál ležel na podlaze beránek a na bidle s hlavou skrytou pod křídlem odpočíval bílý holoubek.
Jednoho večera, když zase spolu takto důvěrně seděly, zaklepal někdo na dveře a matka řekla:
"Rychle, Růženko, otevři! To bude nějaký pocestný, co hledá přístřeší."
Růženka vstala a sundala závoru a myslela, že za dveřmi uvidí nějakého ubohého muže, ale tak tomu nebylo, stál tam medvěd, který svoji obrovskou černou hlavu do dveří vstrčil. Růženka hlasitě vykřikla a uskočila zpět, beránek bečel, holoubek poděšeně vzlétl a Sněženka se schovala pod matčinu postel. Ale medvěd promluvil:
"Nebojte se mne, já Vám nechci žádnou škodu způsobit, jsem napůl zmrzlý a chtěl bych se jen trochu ohřát."
"Ty ubohý medvěde," řekla matka:
"lehni si k ohni a buď opatrný, ať Ti kožich nechytne."
A pak dívenky zavolala, ať se nebojí, že ten medvěd to upřímně myslí. A děti přišly blíž, i beránek a holoubek se zklidnili. Medvěd je požádal, zda-li by mu z kožichu sníh vymetly. Děti přinesly koště a vyčistily medvědovi kožich, ten si lehnul k ohni a spokojeně si brumlal. Děti však po čase ztratily ostych a začaly vyvádět se svým nemotorným hostem lotroviny. Rukama mu cuchaly kožešinu, pokládaly mu nohy na záda a válely ho sem a tam, nebo přinesly lískový proutek a šlehaly ho jím a smály se. A medvědovi se to líbilo a trpělivě to snášel, a když se byl na oko rozzlobil, volal:
Když nadešel čas spánku, řekla matka medvědovi, ať ve jménu božím u krbu ležet zůstane, že tak bude před tím strašlivým počasím uchráněn.
Sotva se rozednilo, obě děti vstaly a pustily ho ven a pak se za ním dívaly, jak se brodí závějemi pryč. Od té doby medvěd každý večer v určitou hodinu přicházel, lehal před krbem a dovolil dětem, aby si krátkou chvíli s ním dělaly, co chtěly. Byly už tak přivyknuté, že dříve dveře na závoru nezavíraly, dokud se jejich černý druh neobjevil.
Přišlo jaro a venku se vše zelenalo a tu pravil medvěd dívenkám:
"Nyní musím pryč a celé léto se nevrátím."
"Kampak jdeš, drahý medvěde? zeptala se Sněženka.
"Musím zpět do lesa, svůj poklad hlídat před zlými trpaslíky; v zimě, kdy je půda promrzlá, nemohou kutat, ale nyní kdy sluníčko zem prohřálo, tu oni začnou kutat, vrtat, slídit a krást, a co jednou do jejich rukou padne, to už se na světlo boží nikdy nedostane."
Sněženka byla tím rozloučením velmi zarmoucená, a když byla závoru a pak dveře medvědovi otevřela, tu on svým kožichem na skobě uvíznul a kousek kožešiny se mu zatrhlo a tu se jí zdálo, jako by zlato se zablesknout viděla. A pak ji milovaný medvěd mezi stromy zmizel.
Za nějaký čas poslala matka děti do lesa sbírat klestí. Dívky našly venku ležet na zemi poražený obrovský strom, jehož kmen se pohyboval v trávě směrem nahoru a dolů, a ony nedokázaly pochopit, copak se to s ním děje. Když přišly blíže, uviděly trpaslíka se starým vrásčitým obličejem a na loket dlouhým sněhobílým vousem. pohádka: Sněženka a RůženkaKonec vousu měl však přiskřípnutý ve štěrbině stromu, a trpaslík poskakoval nahoru a dolu jako pejsek na provaze a nevěděl, jak si pomoci. Vytřeštil na dívky své ohnivé oči a zakřičel:
"Co tam stojíte? Že byste přišly sem a pomohly mi?"
"Copak se Ti stalo, trpaslíku?" zeptala se Růženka.
"Hloupá, zvědavá huso." odsekl trpaslík"chtěl jsem ten strom na třísky nasekat a do kuchyně přinést, neboť z velkých špalků dřeva je oheň silný a naše malé porce jídla se spálí, my nejsme tak hltaví jako Váš hrubiánský a nedočkavý pronárod. Už jsem tam měl klín vložený a všechno šlo, jako po másle, když tu najednou, jak to proklaté dřevo bylo příliš kluzké, skočilo znenadání a klín se vymrštil a můj krásný bílý vous tam uvíznul. No jen se smějte, mlíčňata! Jen buďte na mě zlé!"
Děti popadly celou svou silou trpaslíkův vous a chtěly ho vytáhnout, ale držel pevně. Tu řekla Růženka, že zavolá někoho na pomoc, ale trpaslík se ještě více rozvzteklil, že už stačí, že ony dvě ho viděly. A tu mu Sněženka pravila, ať se uklidní, že ji něco napadlo. A z tašky vytáhla nůžky a konec vousu ustřihla. Jakmile byl trpaslík osvobozen, popadl ranec, který ležel mezi kořeny a byl plný zlata, a zlostně syčel:
"Neotesanci, ustřihnou člověku klidně kus skvělého vousu. Satanáš Vám zaplať.
Hodil si ranec na záda a odkráčel pryč, ani se na dívenky nepodíval.
Za nějaký čas se vydaly Sněženka a Růženka lovit ryby na udici. Když byly nedaleko potoka, uviděly, jak na hladině poskakuje obrovská luční kobylka. Běžely se podívat blíž a poznaly trpaslíka.
"Copak tu děláš?" zeptala se Růženka:
"Ty jsi nechtěl do vody?"
"Což jsem takový blázen?" řval trpaslík"Copak nevidíte, že mě ta proklatá ryba táhne?"
Trpaslík seděl na břehu, chytal ryby na udici a naneštěstí mu vítr zapletl vous do vlasce, a zrovna v tom okamžiku zabrala ryba a vší svou silou táhla to nebohé stvoření za sebou. Trpaslík se chytal všech stébel a trávy, ale nic to nepomohlo, musel bezmocně rybu následovat a čekat, až ho do hloubky stáhne. Dívenky přišly právě včas, trpaslíka popadly a pevně držely a vous se mu rozmotat pokoušely,ale nepodařilo se jim to, vousy a vlasec byly dokonale navzájem zamotány. Zase nezbylo nic jiného, než vytáhnout nůžky a další kus vousu ustřihnout.
Když to trpaslík byl uviděl, začal zase ječet:
"Co jsou mi to za móresy, Vy ropuchy ošklivé, takhle mě zohavit? Nedosti na to, že jsem o konec vousu přišel, teď mi nejlepší část ustřihnete! Nebudu se moc před ostatními trpaslíky ani ukázat! Měly byste odtud utíkat, až Vám bude za patami hořet!!"
Popadl ranec plný perel, který ležel v rákosí, a aniž by řekl slůvko na rozloučenou, vlekl ho pryč a zmizel za nejbližším kamenem.
Zase uplynul nějaký čas a matka poslala Sněženku a Růženku do města na nákupy, měly šňůrky, stužky, nitě a jehly obstarat. Cesta vedla přes pláň, na které ležely všude kolem velké balvany rozházeny. Tu uviděly ve vzduchu se vznášet velkého ptáka, který pomalu dokola kroužil, a stále níž a níž klesal až se konečně vrhnul střemhlav dolů za jeden z těch balvanů. Pak slyšely pronikavý křik Běžely tam a viděly s úlekem, jak orel jejich známého trpaslíka popadl a chce jej odnést pryč. Ty soucitné děti chytily trpaslíka a přetahovaly se o něj s orlem tak dlouho, dokud svoji kořist nepustil. Když se trpaslík z prvního úleku vzpamatoval, začal vztekle vřískat:
"Takhle nešetrně se mnou zacházet? Můj vetchý kabátek jste mi zcela potrhaly! Jste nemotorná a pošetilá chátra!!!"
Popadl ranec s drahokamy a zmizel pod jedním balvanem ve své jeskyni. Dívky byly na jeho nevděk už zvyklé, pokračovaly v cestě a vyřídily si své záležitosti ve městě. Když na zpáteční cestě přes pláň zase putovaly, překvapily trpaslíka, jak má na jednom čistém plácku svoje drahokamy rozloženy, neboť si nepomyslel, že tak pozdě ještě někdo kolem půjde. Zapadající slunce se na drahokamech odráželo všemi barvami, a tak se dívky zastavily a pohledem na tu krásu se těšily.
"Co tady stojíte a zevlujete?!!" zařval trpaslík a jeho popelavě bílý obličej zrudl do rumělkova. Chtěl v těch nadávkách pokračovat, ale najednou uslyšeli temné bručení a kde se vzal, tu se vzal, objevil se tam obrovský černý medvěd. Trpaslík polekaně vyskočil ale do svého úkrytu se nedostal, neboť medvěd byl už příliš blízko.
Zvolal úzkostně:
"Milý pane medvěde, ušetřete mne, já Vám dám všechny svoje poklady, podívejte se, ty krásné drahokamy, které tu leží. Darujte mi život, co máte ze mne, malého, vyzáblého mužíčka? Ani mě mezi dvěma zuby neucítíte. Tady ty dvě bezbožné holky, to jsou pro Vás měkoučká soustíčka, tlusťoučké jsou jako mladé křepelky, ty sežerte ve jménu božím."
Ale medvěda těmi slovy neobměkčil. Chlupáč máchl tlapou a jedinou ranou trpaslíka srazil a bylo po něm. Děvčátka se dala na útěk, ale medvěd za nimi volal:
"Sněženko, Růženko, nebojte se mne, počkejte, chci jít s Vámi."
Tu dívky poznaly po hlase svého přítele a zastavily se, když medvěd přišel až k nim, spadla s něj medvědí kůže a před nimi stál krásný muž v královském šatě. A řekl jím, že je královský syn a byl tím bezbožným trpaslíkem, který mu poklady ukradl, zaklet a musel jako divoký medvěd běhat po lese, až teprve smrt toho bídného stvoření jej vysvobodila.
Sněženka se za prince vdala, a Růženka se stala jeho sestrou, a obrovský trpasličí poklad, který našli v jeskyni, si rozdělili mezi sebe. Stará matička ještě dlouho s nimi žila v klidu a dostatku na zámku, a v zahradě ji pro potěchu rostly ony dva růžové keře, které si byla sebou vzala.

Zlá selka a chlupatý hastroš

15. února 2015 v 21:19 POHÁDKY - POVĚSTI

Zlá selka a chlupatý hastroš

pohádka: Zlá selka a chlupatý hastrošČeledín si našel službu u jedné selky. Byl to chlapec povolný, pracovitý, ale přišel na zlou hospodyni. Oj, ta byla zlá! Nic se jí nelíbilo, nic jí nebylo po chuti. Čeledín si mohl lámat hřbet jak chtěl, mozolit ruce třeba do krve, vedla pořád svou:
"Ty lajdáku! Kůže líná! Ty budižkničemu!" A ještě hůř ho uctívala:
"Hastroši chlupatý! Šeredo nemytá!"
Čeledín by byl dávno sebral svých pět švestek a šel, ale selka ho nechtěla pustit, a přitom mzdu mu také neplatila. Snášel to dlouho, až mu nakonec došla trpělivost. Řekl si, že dá panímámě za vyučenou.
Jednou ráno ho selka poslala do lesa na dříví. Čeledín se sebral, vzal sekeru a provaz a povídá:
"Dala byste mi, hospodyně, nějaký pytel? Našel jsem včera v lese poklad. Celou hromadu zlata."
Selce zasvítily oči.
"Pročpak jsi mlčel?" vzkřikla. "Snad sis nemyslel, ohyzdo jeden, že si všechno zlato necháš pro sebe? Jsi můj čeledín, a zlato je taky moje."
"Nehartuste, selko," řekl čeledín, "zlata je tam tolik, že stačí pro nás pro oba. Dejte mi pytel, povídám."
"Nedám," odsekla selka, "běž na dříví, povaleči! Pytel přinesu sama."
No dobrá. Čeledín šel do lesa na dříví. A jen se rozmáchl sekerou, selka už tu byla jako na koni.
"Tak ukaž," povídá. "Kde je poklad?"
"Pojďte, ukážu Vám," odvětil čeledín.
A odvedl ji ke staré vyschlé studni.
"Tuhle v té studni leží," povídá. "Dva pytle zlata, a možná ještě víc."
Selka nakoukla do studně; byla tmavá, hluboká a na samém dně se lesklo bahno. Ale selka si myslela, že je to zlato.
"A jak odtamtud ten poklad dostaneme ven?" pravila.
"Inu," řekl čeledín, "nejdřív se tam spustím po provaze sám a pak tam vlezete Vy."
"I ne, spusť tam nejdřív mě."
Na to právě čeledín čekal. Spustil selku po provaze do studně. Potom provaz vytáhl, strčil jej do kapsy a utíkal od studny pryč. Chopil se znova sekery a porážel strom za stromem, aby nadarmo neztrácel čas.
Selka také neztrácela čas. Šátrala po dnu studně sem a tam, až zapadla po pás do bahna. A zlato nikde, poklad nikde! Tu se dovtípila: čeledín ji napálil!
Ach ta hromovala!
Nepřejte si slyšet, jak toho svého čeledína proklínala, jakou bandurskou mu hrála, jaké belzebuby na něho svolávala!
Ale čeledín si z toho nedělal pranic. Rubal daleko v lese sekerou a neslyšel, jak selka ve studni povykuje.
Když naklál kupu dříví, řekl si:
Teď už toho bude mít selka v studni jistě dost. Schyluje se k večeru, je čas myslet na navrátila.
Šel tedy ke studni. Selka pořád ještě mlela, ale už z posledka; nadobro z toho ochraptěla.
Čeledín hodil do studně konec provazu a zavolal:
"Hej, hospodyně, chytněte se! Vytáhnu Vás, povídám!"
Zatáhl za provaz ..... taková tíha!
Čím to asi je? přemýšlel. Když jsem selku spouštěl dolů, jako kdyby byla dvakrát lehčí. Nenašla ona nakonec opravdu poklad?
Trochu si odpočinul a vzal znova za provaz. Táhl, co měl síly, až se nad roubením objevila hlava. pohádka: Zlá selka a chlupatý hastrošAle co to jen bylo za hlavu? Taková černá a huňatá!
Co se to selce stalo? podivil se čeledín. Vždyť není vůbec sobě podobná!
Zatáhl ještě trochu a vydechl úžasem. Ze studně vylezla namísto selky hrozná chlupatá potvora. Hlava jako bečka, ruce jako hrábě, oči jako bochníky.
Čeledín div nepustil provaz z ruky, ale ten paskřiva mu povídá:
"Nepouštěj provaz, snažně Tě prosím. Navěky Ti to nezapomenu, nebudeš litovat, uvidíš!"
A tak ho tedy čeledín vytáhl na světlo dne.
"A co Ty jsi zač?" ptá se ho. "Odkud ses tu vzal?"
"Odkudpak bych se vzal," odpověděl huňáč. "Ze studně! Žil jsem tam pěknou řádku let a byl bych tam žil dál, kdyby nebylo té baby zlé. Svalila se jako sníh ze střechy, celý den hudruje a vyhoudá, není možná to vydržet. Díky, žes mě od ní vysvobodil. Dám Ti za to půl království. Chceš?"
"Chci," povídá čeledín. "Půl království, to si dám líbit."
"Tak poslouchej. Já žádné království nemám, jen to pod zemí, a odtamtud mě vyhnala ta strašná ženská. Ale v sousední říši žije bohatý car a ten má krásnou dceru. Uděláme to takhle: já se protřu do paláce a přivolám na carovu dceru nemoc. Začne to s ní všelijak kroutit a házet a třást, no a car, jak to bývá zvykem, slíbí půl své říše tomu, kdo ji vyléčí. A tu se hned do toho dáš. Půjdeš rovnou do té říše a řekneš: Veďte mě k carevně, já ji vyléčím. Přivedou Tě k ní a ty, jak vejdeš do její komnaty, ze všech sil vykřikni: Běž pryč! a nazvi mě jménem."
"A jakým?" otázal se čeledín.
"Ale nazvi mě třeba chlupatý hastroš. Tak mi nadávala celý den ta zlá ženská ve studni. Jak zavoláš: Běž pryč, hastroši chlupatý!, já hned uteču. Carevna se uzdraví a Ty dostaneš polovinu říše. Měj se však na pozoru: tuhle carevnu vyléčíš, ale ke druhé se ani nepřibližuj! Možná že přivolám nemoc ještě na druhou carevnu a že se také rozestůně. Přijdou k Tobě, abys ji léčil, ale Ty nechoď. Jestli mě neposlechneš a půjdeš, bude s Tebou konec. Budu s Tebou tak kroutit a zmítat, až Tě utrápím k smrti."
No dobrá. Chlupatý hastroš se vypravil do sousední říše a čeledín se vrátil na statek.
Zlou selku už ze studně nevytáhl: Jen ať si tam dole ještě pěkně pobude!
Zanedlouho se po širém světě roznesla zvěst, že v té a v té říši se roznemohla carova dcera. Kdo by ji vyléčil, tomu že dá car půl říše a nazve ho svým zetěm.
pohádka: Zlá selka a chlupatý hastrošJak čeledín o tomhle všem uslyšel, sebral se a pospíchal do sousední říše.
Když tam dorazil, šel rovnou do carského paláce a povídá:
"Veďte mě k carově dceři, jsem proslulý lékař a v okamžení ji vyléčím."
Odvedli ho k carově dceři; ležela v posteli žlutá jak cibule a celá se třásla a svíjela a zmítala, až bylo smutno pohledět. Opravdu, dočista ji ten netvor ze studně umořil. Čeledín přistoupil blíž a z plna hrdla vykřikl:
"Hej, hastroši chlupatý, běž pryč!"
V tom okamžení se carova dcera utišila, usmála se na poduškách a na tvářičkách jí zahrál ruměnec, jako kdyby ji nikdy žádná nemoc netrápila.
Co carovi zbývalo? Dal čeledínovi půl říše a přidal k tomu dceru.
Tak se stal čeledín carovým zetěm a žil s ženou v míru a štěstí.
Tu se ale hastroš odebral do druhé říše a také tam začal trýznit carovu dceru. Car se zarmoutil. Sezval plno všelijakých lékařů, carovu dceru léčil zámořskými léky, ale nic jí nepomáhalo, nemoc s ní lomcovala čím dál víc. A tu kdosi carovi pověděl o znamenitém doktorovi.
Car ihned vyslal rychlé posly do sousední říše. Čeledín však nešel, dobře si pamatoval, co mu hastroš řekl, a bál se.
Car vyslal nové posly. Rozkázal jim, aby vyřídili: jestli se znamenitý doktor nedostaví a nevyléčí jeho dceru, vytáhne car na sousední říši polem a všechno do posledního kamínku zničí, všechny do jednoho pobije.
Co měl teď čeledín dělat? Půjde-li, znamená to smrt pro něho, a jestli nepůjde, bude z toho zkáza pro celou říši.
Přemýšlel, rozvažoval a nakonec se rozhodl:
"Než aby zahynuly tisíce, to ať raději zhynu sám." ..... a šel.
Car cizí říše ho přivítal se všemi poctami a odvedl ho ihned k nemocné dceři. Čeledín přistoupil k carevně a zvučně rozkázal:
"Hej, hastroši chlupatý, běž pryč!"
pohádka: Zlá selka a chlupatý hastrošChlupatec vyskočil a vrhl se na čeledína jako zběsilý.
Ale čeledín neztratil hlavu.
"Měj se na pozoru, hastroši!" zvolal. "Zlá baba vylezla ze studně. Všude Tě hledá. Slyšíš, už se valí po schodech, už je tu!"
Huňáč se zachvěl a vyskočil oknem ven. Jen ještě stačil vykřiknout:
"Nikdy mě už k lidem nezlákáš! Uteču do své studně a budu si žít tam." Jak se ale chlupatý hastroš se zlou babou v té studni snášeli, o tom už nevíme nic.

Hraběnka Isabela ..... (pověsti)

15. února 2015 v 21:17 POHÁDKY - POVĚSTI

Hraběnka Isabela ..... (pověsti)

pohádka: Hraběnka Isabela ..... (pověsti)Kterak velice se o psa Pufiho starala a jak na kozy zanevřela, až veliká rebelie z toho pak povstala
Zámek Chudenice s panstvím nedaleko Klatov patřily kdysi hraběnce Isabele Černínové. Nebylo to chudé panství. Pole a louky střídaly hluboké lesy plné zvěře, která měla dobrý úkryt v hůrkách i kolem potoků. Pod Bolfánkem byla nová bažantnice a myslivec Baba v ní každým rokem vypiplal mnoho bažantů pro milostivou vrchnost. Když potom na podzim panstvo lovilo, seděl v hospodě opilý do němoty a nebyla s ním žádná řeč.
Přesto se paní hraběnce zdálo, že by výnos z panských lesů mohl být větší, a rozhodla se je chránit před škůdci. Když začala s chudenickým hejtmanem hovořit o ztrátách na zvěři, hejtman netrpělivě čekal, co si paní hraběnka zase vymyslela.
"Zdá se mi, že bažantník Baba už sám na všechno nestačí. Lidé si stěžují, že je z lesa a mezí vyhání, aby mu neplašili bažanty."
"Hraběcí Milosti, já sám dobře vím, že to dělá poctivě!" přimlouval se horlivě hejtman.
Paní hraběnka pohlédla v té chvíli na tlustého bílého pudlíka, který funěl na hedvábném polštáři u jejích nohou a sotva se pohnul. Paní ho pohladila, potom přitiskla k oku krajkový kapesník a vzdychla: "Jestli můj pes Pufi umře, já tu jeho smrt asi nepřežiju."
Hejtman psům moc nerozuměl, ale aby potěšil hraběnku v jejím bolu, dovolil si poznamenat:
"Já bych o jedné radě věděl, Milosti!"
"Tak ven s ní, hejtmane! To bych se moc zlobila, kdybyste mi ji neřekl," hned mu nařizovala hraběnka a po slzách v její tváři už nebylo ani stopy. V tu chvíli hejtmana zamrzelo, že se dal přimět k slovu. Ale nedalo se to vzít zpět, protože hraběnka na něho pořád dorážela, až přece jen pověděl, co věděl. "Hraběcí Milosti, já psům vůbec nerozumím. Ale v Chudenicích máme dobrého pohodného, který umí léčit všechna zvířata. Snad by věděl pomoci."
Sotva to hraběnka uslyšela, hned k sobě volala sloužícího, aby poslal pro chudenického pohodného, kterého všichni znali jako rasa. Když sloužící odešel se vzkazem, hraběnka se obrátila k hejtmanovi a beze všeho vysvětlení přikročila k nařízení. "Ještě dnes vydáte, hejtmane, dekret, ve kterém milostivá vrchnost nařizuje a vyhlašuje, aby byl kozí dobytek na všech pastviskách odstraněn a ponechán jenom zvláště chudým, protože páchá v lesích a mladých letorostech nenahraditelné škody. Okamžitě nařizujeme soupis všech koz a od tohoto dne je pasení v panských lesích zakázáno."
Když to hejtman slyšel, nezmohl se ani na slovo. Ty kozy mu už dávno hýbaly žlučí, ale takový rázný zákrok by byl jako hejtman nikdy neudělal. Vždyť z toho může být veliké pozdvižení, bude hrozit rebelie. Než mohl paní hraběnku upozornit na vážná nebezpečí, komorník hlásil ve dveřích chudenického pohodného. "Hejtmane! Myslím, že už víte, čeho je třeba zařídit. Nyní mne musíte opustit, ten můj nebohý Pufi potřebuje pomoci."
Hraběnka se mile usmála a nastavila hejtmanovi ruku v rukavičce k políbení. Udělal tedy, co se po něm žádalo, a s hlubokými poklonami opustil hraběnčin salón. Hlavu měl plnou starostí.
Mezitím vstoupil chudenický pohodný postrkován komorníkem do dveří. Čepici mačkal uctivě v ruce a ohlížel se na všechny strany, div hejtmana neporazil. Jakmile spatřil hraběnku, rychle ohnul hřbet, jak uměl nejlépe, a zahlaholil jako na lesy: "Pozdrav pánbůh, milostivá paní hraběnko!"
"Vítám vás!" řekla hraběnka a roztomile se na něho usmála. Komorníkovi pokynula, že může odejít.
Potom vzala opatrně pohodného za rukáv jeho svátečního kabátu a dovedla ho k oknu, kde na polštáři vedle křesla ležel tlustý bílý Pufi. Jak pes ucítil pohodného, zježily se mu všechny chlupy, ale byl tak malátný a nemohoucí, že nemohl ani vstát, a proto neutekl.
"To je můj milovaný Pufi! Právě dnes jsem se dověděla od pana hejtmana, že Vy rozumíte psům," zašvitořila hraběnka.
"To je pravda pravdoucí!" přikývl pohodný a se zájmem si prohlížel tlustého psa. "Byla bych Vám velmi povděčna, kdybyste se ujal mého nemocného Pufiho. Mám obavy, že by bez vaší pomoci brzy umřel. A to já bych asi nepřežila." Hraběnka se dala zase do pláče, ronila slzy do krajkového kapesníku a naříkala, že to i pohodnému přišlo líto.
"Neplačte, paní hraběnko! Vždyť tomu psovi nic není, je jenom hrozně přežranej. Já si ho vezmu domů a za týden bude jako rybička."
"Opravdu!" vzlykla hraběnka. "Já se Vám dobře za tu službu odměním." A hned slíbila, že každý den pošle pro Pufiho jídlo. Pohodný vzal psa pod paži, hraběnka miláčka ještě naposledy pohladila, pak zamumlal nějaké pozdravení a honem vyběhl ze dveří. Komorník vyprovodil pohodného až na dvůr a moc se divil, že paní hraběnka dala tomu chudenickému rasovi svého milého Pufiho. Když přišel pohodný domů, otevřel na dvorku prázdný chlívek a hodil tam hraběcího psa. Dobře zavřel dvířka a ulevil si: "Teď tam zůstaneš, ty potvoro! Za týden budeš jinak vyvádět a žrát všechno, na co přijdeš."
Potom zašel do světnice, kde ženě pověděl, jak na zámku u hraběnky pochodil. V poledne přinesl zámecký sluha pro Pufiho v košíku celé pečené kuře a džbán smetan)'. Pohodný všechno vzal a vrátil mu prázdný košík. Ten den si se ženou a dětmi dobře pochutnali na hraběcím kuřeti, a tak tomu bylo každý další den. Zatím se po Chudenicích rozneslo, že hraběnka vydala dekret o kozách. Lidé se hnali na rychtu a chtěli slyšet pravdu. Rychtář jim musel povědět, že je to tak a že už lejstro ze zámku dostal.
"Co budeme ale dělat?" naříkali někteří. "Vždyť je to naše jediná obživa!"
Rychtář nevěděl, co by jim poradil, protože zámečtí měli mezi lidmi svoje přisluhovače a co řekl, všechno se hned neslo na zámek.
"Ještě není všechno ztraceno!" volal, aby pobouřené kozaře uklidnil. "Jen se v klidu rozejděte! My se s konšely poradíme a pak Vám dáme vědět."
Toho dne se na rychtě sešli konšelé a dlouho do noci se s rychtářem radili o novém dekretu. Soupis koz byl však už nařízen a nic se nedalo dělat.
Zatím byl hraběcí Pufi po celý týden zavřen v chlívku bez jídla, jen o vodě. Když ho pak pohodný pustil, očividně se změnil. Skákal jako pominutý a psí sádlo z něho spadlo. Hraběnka pro něj poslala komorníka s kočárem, který pohodnému léčení dobře zaplatil.
Když Pufi dojel na zámek, paní hraběnka už ho čekala na schodech a volala: "Pufi! Pufi! Pufi!"
Pudlík běžel do schodů o překot, ňafal a škemral o jídlo. Když mu na rozkaz hraběnky přinesli na míse pečené kuřátko, pustil se do něho s takovou chutí, že po něm nezbylo víc než pár kostiček.
Ještě toho dne hraběnka s mladým hrabětem odjela na celou zimu jinam a na zámku zůstal pánem chudenický hejtman, se kterým se o kozím dekretu nedalo vůbec mluvit. Lidé ale reptali proti vrchnosti a nechtěli se dát. Na podzim, o veliké pouti na Bolfánku nad Chudenicemi sešli se za hřbitovem U svaté Anny všichni rychtáři z celého panství i chudenický purkmistr a primas. Dlouho se tam spolu radili a řeklo se všelicos. Nakonec se dohodli, že tu stížnost proti vrchnosti nechají až na jaro, protože byla zima pomalu na krku a k žádné rebelii tedy nedošlo. Na Chudenicku potom celou zimu počítali kozy, kozly v tom nevyjímajíc. Ženské na návsi o ničem jiném nemluvily než o kozím dekretu a mužští v hospodě u piva zrovna tak. Řečí bylo všude plno a nebylo jim konce.
"Já se divím naší vrchnosti, že s těmi kozami nadělá tolik křiku," povídá kdosi. "vždyť je to hanba brát chudým lidem obživu."
"Ale co když jich má někdo dvanáct, třináct i patnáct? A chudenický primas jich má také plný chlívek."
Koz ale neubývalo, jen při zabijačkách některá padla do klobás. Od toho dne, co byl dekret ustanoven, nikdo zbytečně kozu nezabil. Ta musela spíše chcípnout. Rychtáře také postihlo toto nařízení a staral se, aby se všechno urovnalo po dobrém. "Někdo musí naší vrchnosti řádně vysvětlit, jak to u nás s těmi kozami je. Když půjde ale jeden nebo dva, nebude to nic platno. Až se paní hraběnka vrátí na Chudenice, musíme k ní jít všichni."
Rychtář byl opatrný, ale přesto zima uběhla v mnoha hádkách a různicích. Lidé si vyčítali i nos mezi očima, nikdo nevěděl, co bude.
Teprve v květnu přijela hraběnka se synem na zámek v Chocomyšli. Hned se to rozkřiklo po celém kraji a vědělo se, že druhý den pojede odtud na Chudenice. Lidé se spolu přes noc domluvili a ráno za svítání už stáli s kozami podél cesty do Chudenic. Když zámečtí úředníci chtěli vyjet vrchnosti naproti, daleko se nedostali. Vzbouření kozaři je zajali i s hejtmanem a mušketýry a odvedli je do lesa na Kuchyňku, kde je zavřeli a hlídali, aby z nich někdo neutekl.
Taková rebelie tu ještě nikdy nebyla. Panští úředníci se moc divili, že se po rychtářích jako by země slehla. Jeden z mušketýrů nakonec spadl do rybníka a ztratil šavli i pás, protože v té mele bil kolem sebe jako na robotě. Kdo ho tam strčil, nevěděl a nikdo se nepřiznal.
O desáté zahrčely panské kočáry a vrchnost přijížděla pomalu od Anenské kapličky. Než kočáry přijely do údolí, stály jim v cestě veliké zástupy lidu. Všichni milostivou vrchnost uctivě zdravili a v první řadě stála vždycky děvčátka oblečená jako družičky s kozou na provazu.
"Co má tohle znamenat?" zlobila se hraběnka v kočáře. "Kde je chudenický hejtman? Už tady měl dávno být."
Mladý hrabě se znamenitě bavil a mával z kočáru na hezká děvčata. Hraběnka se zato mračila čím dál víc a nebylo jí to po chuti. Když ho napomenula, usmál se. "Ale mamá! Vždyť je to přece vzpoura, rebelie proti tomu kozímu dekretu!"
"Jaká rebelie?" zhrozila se hraběnka. "Něco takového jsem nemohla přece tušit. Byla bych pozvala vojsko a nikdy sem nejela." Ale hrabě se už cítil dost starý, aby mohl matce poradit.
"Mamá! Jen pamatujte, co našemu stavu přísluší. Musíte být přece velkomyslná. Ti chudáci se neobejdou bez koz a nám to snad tolik neuškodí."
Hraběnka se zlobila a tuze ji mrzelo, že musí dát mladému hraběti za pravdu. Než dojela na Chudenice, měla kočár plný květin, které jí tam družičky naházely. A když z něho vystoupila, už se zase usmívala a milostivě odpovídala služebnictvu na pozdravy.
Než se hejtman k vrchnosti dostavil, trvalo to půl dne. Ale jak se hraběnka dověděla, že i jeho kozaři zajali, dala se do smíchu.
"Nezbývá nám tedy, než abych ten náš dekret odvolala. Přece nemohu přijít o dobrého hejtmana kvůli kozám."
A to byl konec té kozí vojny, ale dlouho se o ní vyprávělo. Nikde prý neměli tak drahé kozy jako na Chudenicku a ještě k tomu všechny poctivě sepsané v lejstrech.

Chytrá Šahrazád

15. února 2015 v 21:14 POHÁDKY - POVĚSTI

Chytrá Šahrazád

pohádka: Chytrá ŠahrazádV pradávných, velmi dávných dobách, kdy ještě věřil lid i knížata, že hvězdy visí na železných skobách a zem je jako koláč placatá, žil jeden král a ten měl krutý zvyk: když oženil se, dal druhý den zrána svou ženu stít. I zoufá každá panna, když král se ohlásí co nápadník.
Jednou se zalíbila tomu králi spanilá dívka, jménem Šahrazád. Otec a matka hned se rozplakali, že mají králi hezkou dceru dát. Dívka však nebyla jen spanilá, byla i chytrá, vtipu měla za tři, vždyť k pravé kráse vtip a rozum patří, bez bázně králi ruku slíbila.
Slaví se svatba s velikými hody, mají tam jídla z cukru, z ovoce, pomerančové, malinové vody, medu víc, než je vody v potoce, s růžemi jasmín voní ze zahrad, v kašnách tam zlaté rybky dovádějí, v cypřiších, dubech, v houští ptáci pějí a skryté harfy nepřestanou hrát.
Snesla se noc a stolovníci vstali, zbyl tu jen král, s ním krásná Šahrazád.
"Nechoďme ještě spát," řekla králi.
Král poslechl a ještě nešli spát.
"Povím Ti, chceš-li, hezkou pohádku," dál praví Šahrazád a rukou loví ze zlaté mísy kousek fondánový, "pěkně se poslouchají za chládku."
Nad zahradami vyšel měsíc bledý. Král, roztomilou ženou okouzlen, přikývl, aby vyprávěla tedy. Vypráví dlouho, venku už je den, pohádky však je sotva polovic.
"Víš co, má drahá," dí král nevyspalý, "dopovíš mi to večer."
"Ano, králi," rozjasní žena svoji krásnou líc.
A večer králi vypravuje dále. Když skončí, začne novou pohádku, celou noc vypráví a baví krále, poslouchá se to hezky za chládku. Vychází slunce, pohádky je půl, i jde král spát, že večer se zas doví, jak skončí tento příběh pohádkový, vždyť ani chvilku v noci neusnul.
Diví se všichni, že je nová žena živa a zdráva. Proč ji šetří král? Šahrazád usmívá se potěšena, že na pohádky král se chytit dal. A vypráví mu dále, noc co noc, král poslouchá a poslouchal by stále pohádky dlouhé, krátké, velké, malé, Šahrazád už má nad manželem moc.
Šahrazád králi dlouho vyprávěla, tisíc a jednu noc jí naslouchal, slavičí píseň ze zahrady zněla a jasmín voněl, svěží vánek vál, svou ženu za nic byl by nedal král. A sedm z jejích pohádek Vám povím, voní v nich růže s květem jasmínovým a žhne v nich slunce z pouští, z holých skal. Jsou krásné, přitom vtipu mají za tři, vždyť k pravé kráse hodně vtipu patří. A nemusí je znát jen onen král

Cikánská princezna

15. února 2015 v 21:10 POHÁDKY - POVĚSTI

Cikánská princezna

pohádka: Cikánská princezna Žila byla jedna princezna. Byla velmi krásná a o její ruku se ucházelo mnoho urozených mužů. Princezně se ale žádný nelíbil a všechny odmítala.Žila byla jedna princezna. Byla velmi krásná a o její ruku se ucházelo mnoho urozených mužů. Princezně se ale žádný nelíbil a všechny odmítala.
Jednoho dne do království přijeli i dva synové cikánského krále. I oni se doslechli o princeznině nevídané kráse. Když ji spatřili, oči se jim rozhořely a v prsou vzplál plamen touhy. Poklekli před princeznu a žádali, aby jednoho z nich zvolila za svého muže.
Princezna na bratry pohlédla s nelibostí.
"Kdo vpustil do mého zámku tyto dva Cikány?" zeptala se. "Jak si dovolujete přijít a žádat mne o ruku? Což nevíte, že já jsem princezna a Vy jen ubozí Cikáni?"
Starší z bratrů povstal a uctivě se uklonil.
"Jsme také z královské krve, vzácná panno, i když jsme Cikáni." řekl.
Povstal i mladší bratr a řekl.
"Nestydíme se za to, kým jsme. Jsme na své předky i na svůj národ hrdí, neurážej nás tedy, princezno."
Princezna pozdvihla obočí:
"Tak Vám tedy v žilách proudí královská krev?" Rozesmála se. "A kde máte palác? Ve voze, tažené starou herkou?" Pak náhle zvážněla a ústa se jí stáhla do pohrdavého úšklebku. "A jakému národu to vládnete? Národu otrhaných zlodějů a chmatáků!"
Přitáhla si vlečku svých krajkových šatů více k tělu a štítivě prošla kolem bratrů. Ve dveřích do síně se ještě otočila.
"Vyžeňte je," poručila strážím. "A pusťte na ně psy!"
"To jí tedy nedaruji." řekl starší z bratrů. Seděli za městem u studny, unaveně oddechovali a prohlíželi své potrhané šaty.
"Ani já ne." řekl druhý. "Tu potupu mi tvrdě zaplatí."
A tak se také stalo. Druhého rána si princezna vyjela jako obvykle na svém koni. Když i s družinou vjela na lesní pěšinu, princeznin kůň se splašil a utekl i se svou paní hluboko, hluboko do lesa. Dvorní dámy, služebnictvo i stráže ji marně hledali. Od té chvíle ji v království už nikdo nespatřil. Její kůň se vrátil sám.
Na princeznu v hlubokém lese totiž čekali ti dva snědí bratři. To oni přivolali jejího koně. Spoutali jí ruce a starší z nich si ji posadil do sedla před sebe. Vydali se na dlouhou cestu do království cikánského krále.
Na nádvoří rodného paláce shodil starší z bratrů princeznu na zem. Kolem ní se během chvilky shromáždil dav zvědavých tváří. Z brány paláce vyšel i král a jeho nejmladší syn Rovko. Jméno Rovko dostal proto, že v dětství často plakal. Jako dítě byl hodný a trochu bojácný. Jako mladý muž a princ se choval vždy milosrdně a netrpěl přebujelou pýchou jako jeho starší bratři. Lidé měli nejmladšího rádi, ale i oni věděli, že jeho srdce je příliš měkké pro budoucího krále.
Nyní Rovko sledoval krásnou dívku, jak leží v prachu u nohou jeho bratrů. Jeli přeci na námluvy! Snad tato dívka je nevěsta? A proč jí tečou po tvářích slzy, proč si je utírá svázanýma rukama?
Prostřední bratr rozvázal princezně pouta. Hrubě ji uchopil za paži a obrátil ji tváří k lidu. Prameny vlasů padaly princezně do tváře špinavé od prachu smíseného se slzami. Celé tělo jí bolelo, měla strach a hlad.
"Slyšte lidé!" promluvil nejstarší z bratrů. "Tato dívka mne i mého bratra potupila a urazila!"
Zvedl princezně ukazováčkem obličej a odhrnul vlasy z čela. Nyní všichni viděli jak je krásná.
"A kdo urazí náš královský rod, zasluhuje si trest." pokračoval princ. Zacloumal princezniným ramenem tak, že opět upadla na zem.
"Budeš nosit vodu ze studny do královské kuchyně." řekl nejstarší princ. "Den za dnem. Bez přestání budeš nosit vědra, abychom my měli co pít."
Lidé němě naslouchali. Každému z nich se ale zatajil dech. Město nemělo vodu. Muselo se pro ni hluboko do údolí, kde stála studna. Cožpak ke studni s prázdnými vědry to byla příjemná procházka, ale zpátky do města se muselo šplhat do příkrého kopce a to ještě s plnými vědry. Dosud tuto práci dělali silní svalnatí otroci nebo osli. Ale tato křehká princezna?
Žádný z davu se ale neodvážil odporovat princovu slovu.
"A navíc!" zjednal si princ ještě pozornost zdvižením paže. "S touto dívkou nikdo z Vás nepromluví jediného slova!" Princ přejel pohledem své poddané. Mnozí raději sklopili oči než by mu pohlédli do očí.
"Kdo neuposlechne můj příkaz bude potrestán padesáti ranami bičem!" zakončil princ svou řeč a odebral se do svých komnat.
Princezna nosila vodu ze studně. První den myslela, že vypustí duši. Střevíčky se jí rozpadly a bosé nohy rozedřela na prašných cestách do krve, ramena měla jako jednu velkou ránu. A druhý den musela do práce znovu. Lidé na ni hleděli zpovzdálí velkýma hnědýma očima a litovali ji. Nikdo se ale neodvážil porušit princův příkaz. Večer co večer jí alespoň do malé světničky nosili jídlo.
Rovko princeznu pozoroval a srdce se mu svíralo lítostí.
"Je pyšná a namyšlená." říkávali mu bratři, "Zaslouží si poznat bídu a pokoření."
A otec král s nimi souhlasil.
Jednoho dne ale stanul jeden muž před králem. Uklonil se před ním i oběma jeho staršími syny.
"Co nám neseš za zprávy?" zeptal se král. "Říkal jsi , že prý kdosi porušil královský příkaz!"
Muž se velmi hluboko uklonil ještě jednou.
"Ano, můj králi, viděl jsem člověka, jak mluví na dívku co nosí do města vodu. A nejen že na ni mluvil, ale on se jí i dotýkal."
"Co přesně dělal?" vpadl mu do řeči mladší z bratrů, "Co všechno jsi viděl?"
Muž se opět uklonil.
"Viděl jsem jak ta dívka upadla, voda se jí vylila z věder. My, kdo jsme byli kolem, jsme se ani nehnuli a neporušili vůli našeho budoucího vládce. Stáli jsme a přihlíželi. Tu jeden člověk se prodral davem a zeptal se dívky, co se jí stalo. Pak jí pomohl vstát a podpíral ji celou cestu k jejímu obydlí."
Princ sevřel vztekle jílec svého meče.
"Kdo si dovolil? Kdo byl ten člověk?"
Muž sklopil zrak k podlaze.
"Nechť ráčí Vaše výsost odpustit, ale byl to princ Rovko."
Král překvapeně pozvedl obočí. Vstal z trůnu a pokynul strážím.
"Nikdo nesmí porušit královskou vůli. Přiveďte mého syna a vykonejte trest."
Vysázeli Rovkovi padesát ran. Stojí na nádvoří, košile na zádech roztrhaná a krvavá.
"Je mi líto, bratře." ušklíbl se nejstarší princ, "Zákon platí pro každého ať je to pán nebo kmán."
Rovko potřásl hlavou.
"Jsem také královské krve. A nesouhlasím s tím, jak s tou dívkou zacházíte! Aťsi Vás ponížila, aťsi Vás urazila, tohle si nezaslouží. Nebudu poslouchat nelidské příkazy. Budu s ní mluvit i dál." přehlédl dav svých poddaných, "I Vy s ní mluvte, neposlouchejte co chtějí mí uražení bratři."
"Slyšíš, otče?" obrátil se prostřední ke králi. "Vzpírá se naší vůli! Chce poštvat národ proti nám!"
Král už byl starý a zvykl si poslouchat své dva starší syny. Co měl dělat teď?
"Vyžeň ho z města, otče." navrhl nejstarší. "Vyžeň je oba, jeho i jí."
A tak král udělal.
Rovko s princeznou se ocitli za městskými hradbami. Brána se za nimi s rachotem zabouchla.
Princezna plaše pohlédla na prince a prohlížela si ho.
I on na ní kradmo pohlížel.
Vydali se na cestu spolu a putovali mnoho dní. Dělili se o jídlo, spali vedle sebe a když jim bylo chladno, choulili se k sobě. A časem princezna v tmavookém mladíkovi našla více než zalíbení. Líbilo se jí jak se usmívá, líbil se jí lesk v jeho očích, když v noci hleděl do ohně. Bez něho by si na své cestě nevěděla rady. Neuměla by sehnat jídlo, rozdělat oheň, postavit přístřeší. A jak by se bála, kdyby Rovko nebyl s ní!
Zkrátka, měla ho ráda. A on ji miloval.
Putovali údolími, horami i lesy. Až konečně jednoho dne došli do cizího království. Jelikož měl Rovko v měšci trochu peněz, ubytovali se v hostinci a byli šťastní, že se po dlouhé době vyspí v měkkých postelích.
Ještě ani nedojedli večeři, když se v hostinci objevili vojáci. Obstoupili Rovka a namířili na něj svá kopí. Přikázali mu ať jde s nimi. Odvedli ho do zámeckého vězení a zamkli na tři zámky.
Princezna hned ráno spěchala ke králi.
Poklekla před něho a prosila ho, aby Rovka pustil, že nic neprovedl.
Král nebyl už žádný mladík, ale když viděl princezninu krásu, srdce se mu v hrudi rozbušilo.
"Cožpak nevíš, že do mé země nesmí vstoupit žádný Cikán?" zeptal se princezny.
"Neměli jsme o takovém nařízení ani tušení," pohlédla na krále prosebným pohledem. "Jdeme z daleka a Tvou zemi, králi neznáme. Pusť Rovka a nech nás jít. Do zítřejšího rána opustíme hranice Tvého království."
Ale král potřásl hlavou.
"Ne, krásná panno. Pro Tvého Rovka platí stejný trest jako pro jiné."
"A jaký je to trest?" zeptala se princezna s úzkostí v hlase.
"Bude oběšen." řekl král a princezně ta věta stále zněla v hlavě. Chtějí zabít toho, koho miluje. Jejího Rovka. Padla před králem na kolena a prosila ho, aby Rovka ušetřil.
"Uvidíme." odpověděl král. "Uvidíme zítra. Možná mu život i ušetřím…. bude to záležet na Tobě."
Druhého dne vztyčili na náměstí šibenici, shromáždili se lidé, aby se podívali jak budou věšet mladého Cikána. A byla tu i princezna a král. Rovka přivezli na voze spoutaného.
Po schůdkách vystoupil na šibenici a stanul vedle svého kata.
Princezna hrůzou nedýchala.
"Nu?" začal král. "Ještě chceš svého Rovka zachránit?"
Hrdlo měla sevřené:
"Co mám udělat?"
"Vezmi si mne za muže." řekl král," Vezmeš-li si mne, nechám ho jít."
Ach bože, pomyslela princezna. Ach bože.
Srdce se jí svíralo láskou k Rovkovi. Zvedla oči a jejich pohledy se setkaly.
Král si toho všiml a zvedl ruku. Kat uchopil Rovka a přetáhl mu oprátku přes hlavu. Utáhl ji.
Princezna vykřikla:
"Vezmu si Tě králi. Budu Tvou ženou, jen ho nech žít."
Král se spokojeně a samolibě usmál. Pokynul katovi. Ten uvolnil oprátku a sundal ji Rovkovi z krku.
"Nechte ho jít!" přikázal král.
Kat postrčil cikánského prince ke schůdkům a strčil do něj.
"Tak táhni, a už se u nás neukazuj!"
Chystala se svatba. Byli rozesláni poslové s pozváním k sousedním králům, udilo se maso, pekly dorty, šily se šaty.
Princezna proseděla celé dny ve své komnatě u okna a dívala se zda nezahlédne svého Rovka. Věděla, že musel odejít, ale naděje nikdy neumírá. Co kdyby se objevil? Co kdyby zahlédla v davu jeho tvář?
Ale dny přecházely a Rovko se neobjevoval. Nastal poslední večer před svatbou. Zámek hlučel jako úl, všude se pracovalo. Všichni se chystali a těšili na další den.
Jen princezna seděla v pokoji a plakala.
Vyčerpána pláčem padla po půlnoci do peřin a usnula. A zdál se jí sen. Záclona v jejím okně se náhle odhrnula a do komnaty vlezl Rovko. Princezna vykřikla radostí, ale Rovko jí zakryl ústa, aby ho neprozradila.
"Uteč se mnou." řekl Rovko, ale Princezna se podívala dolů z okna a když viděla tu výšku, zatočila se jí hlava.
"Nemohu," řekla, "Je mi souzeno vzít si krále." A pak se rozplakala Rovkovi na rameni.
"Zítra je svatba." povzdechla si.
"Nemáme mnoho času." řekl Rovko. "Chci, abys věděla, že Tě miluji a nikdy nepřestanu. Ať jsi kdekoli, ať jsi s kýmkoli, budeš moje žena." Pak Princeznu políbil a něžně položil na postel.
Když se ráno Princezna probudila, byla v ložnici sama. Byl to jen sen, pomyslela si. A už na ní klepou dvorní dámy, aby ji ustrojily do svatebního šatu. Otočila se k oknu a všimla si, že záclona je dole roztržená.
"Otevři paní." ozval se za dveřmi králův hlas.
Pospíšila ke dveřím a otevřela.
"Král promine, ale nejsem ještě ustrojená."
"Někdo tu v noci byl!" řekl král.
Tak to tedy nebyl sen? On tu byl? A miluje mne.
"Stráže si ráno všimli ,že k Tvým oknům je přistaven žebřík." pokračoval král. "Byl tu ten Cikán?"
V Princeznině nitru se svářil strach a hrůza z trestu, který ji postihne s radostí a štěstím, že je milována a že také miluje. Přikývla.
"Ano, on tu byl."
Králova tvář se zkřivila hněvem a zlostí. Chvíli stál a přemáhal vztek. Pak se zhluboka nadechl a ukázal na Princeznu.
"Odveďte ji."
Stráže uchopili Princeznu a vedli do vězení.
Později té noci vynesl král rozsudek. Princezna měla být zavezena do hlubokých lesů a tam ponechána na pospas divoké zvěři.
To ale Rovko nevěděl. Vracel se domů, protože nevěděl, kam jinam jít a přemýšlel jak získat Princeznu zpátky. Když došel do království svého otce, vyšplhal na kopec a rozhlédl se po kraji. A spatřil zkázu. Vesnice byly srovnané se zemí, pole vypálené. Ubíral se k městu a viděl utrpení, bolest a smrt. Lidé mu vyprávěli že zemi napadl Princeznin otec, velmi mocný král. Jeho vojsko jako větrná smršť srovnalo se zemí vše, co se mu postavilo do cesty.
Nebyli ušetřeni ani princovi bratři a otec. jejich těla byla nabodána na kůly před zámkem na znamení vítězství. Když cizí král nenašel co hledal odtáhl ze zubožené země domů.
Rovko nyní stál v troskách rodného paláce. Kolem těžké ticho a všude prach a krev. Posadil se na rozbitý práh a plakal. Rozkřiklo se, že nejmladší princ se vrátil. Když Rovko zvedl uplakané oči, uviděl, že se kolem něho shromáždil tichý dav. Hleděly na něho tmavé smutné oči. Rovko pochopil, že se musí chopit vlády. Byl král.
Dlouho trvalo než se opravil královský palác, ještě déle trvalo než se celá země zmátožila z bídy a nemocí. Pak teprve mohl Rovko začít stavět vojsko. S ním vytáhl na krále, který mu ukradl Princeznu. Rovkovo vojsko rozbořilo hradby a Rovko na koni vjel do trůnního sálu. Položil králi na krk špičku svého meče.
"Kde je Princezna? Vrátil jsem se pro ni."
"Tvá milá je už dlouhá léta mrtvá." odpověděl král, "V hlubokých lesích ji divá věř roztrhala."
Když to Rovko vyslechl, probodl králi hrdlo.
Dravá zvěř ale Princezně neublížila.
Vojáci ji nechali na mýtině. Objímala si kolena pažemi a vystrašeně se dívala do tmy. Byla sama, měla strach. Ráno se snažila najít cestu z lesů ven, večer pak unaveně padla a spala a druhý den nanovo hledala kde les končí. Ten však konce nebral. Marně se pokoušela.
Jedla maliny a jahody. Postavila si chýši z větví. Tak žila Princezna v lesích den za dnem a každý den se něco naučila. Jak rozdělat oheň, jak se skrýt před deštěm, které houby se smějí jíst, jak se ochránit před divou zvěří. Jednoho dne poznala, že čeká dítě.
Rovkovo srdce se neupokojilo, když zabil krále. Plakalo a pukalo bolestí. Poslal vojsko zpět domů a sám se vydal do hor jen sám se svým koněm, lukem a dýkou. Nevěděl, proč ho to táhne do lesů. Věděl, že jeho láska už nežije. Jak by přežila? Přece ale bloudil po pěšinách a prodíral se trním.
Princezně se narodil chlapec. Dala mu jméno Daniel.
Daniel vyrůstal sám s matkou uprostřed hustých lesů až do dne, kdy do těch míst zabloudil mládenec, který si chtěl zkrátit cestu. Princezna se mu líbila a nabídl se, že ji i jejího syna dovede mezi lidi do vsi. Nejprve se Princezna zdráhala, samotu a ticho lesa si zamilovala, ale když mládenec vyprávěl o dětech a o škole a ona viděla, jak Danielovi oči září zvědavostí a touhou po lidské společnosti, souhlasila. Podařilo se jim vyjít z lesů a mládenec je odvedl do své rodné vsi.
Lidé se zeptali Princezny, kdo je a když odvětila:
"Jsem Princezna." rozesmáli se na celé kolo. Pravda, šaty měla potrhané a tváře větrem ošlehané, ruce samý mozol, ale v prsou stále cítila stejnou hrdost jako když usedala po otcově boku v trůnním sále. Nyní se jí lidé smáli. Byla jiná. Odlišná. Samota naplňovala její duši. Viděla co jiní neviděli, slyšela, co neslyšeli. Říkala věci, kterým nerozuměli. Tak si o ní začali říkat, že je bláznivá. Bláznivá Princezna.
Dali jí domek na kraji lesa, na konci vsi. A Daniel začal chodit do školy. Navazoval první přátelství, prožíval první zrady a pády. Byl šťastný. Pobíhal s partou kluků, pásl krávy a ovce a vůbec netušil, že by měl být jednou král.
Rovko nevěděl jak dlouho už putuje krajem. Nepočítal dny, nepočítal týdny ani měsíce. Nehledal, nepospíchal. Neměl určený směr ani svůj cíl.
Jednoho dne projížděl podhorskou vsí. U cesty si hrály děti na louce. když si všimli jezdce, přestaly si hrát, zaclonily si oči proti slunci a pozorovali ho jak stoupá ke vsi zaprášenou cestou.
Tu Rovko náhle pocítil cosi zvláštního. Jako by mu cosi nebo kdosi řekl:
"Tvůj osud se právě v této chvíli a na tomto místě naplnil." Rovko zarazil koně a zavřel oči. Z dálky k němu doléhaly dětské hlasy. Přibližovaly se. Rovko otevřel oči a jeho pohled se střetl s pohledem hnědých očí malého kluka. Rovko si ho prohlížel. Jeho hruď se naplnila láskou, do očí mu vstoupily slzy. Nevěděl ale proč, i když viděl, že chlapec má černé vlasy a jeho pleť je mnohem tmavší než kůže jeho kamarádů. Rovko nevěděl, že se dívá do očí, které jsou těm jeho tolik podobné.
"Kdo jsi?" zeptal se Rovko aniž by seskočil z koně.
"Daniel." odpověděl chlapec.
"A kdo jsou Tví rodiče?" tázal se Rovko dál.
Daniel sklopil oči a zahleděl se na bosé prsty u nohou.
Děti se začaly smát.
"On nemá rodiče." vykřikl někdo, "On má jen mámu." Děti se škodolibě uchechtávaly a šťouchaly Daniela do žeber.
"Nevím, co je na tom k smíchu, že má jen matku!" okřikl kluky Rovko. "A proč se k němu tak chováte!"
Jeden pihovatý kluk popošel pár kroků k princi a vysvětil:
"Jeho máma je bláznivá. Říká o sobě, že je princezna. Tak jí říkáme Bláznivá Princezna!"
A děti se rozesmály až se za břicha popadaly.
Rovko pochopil, že Daniel je jeho syn. Nyní viděl, že chlapec má Princeznina ústa a jeho oči. Všiml si, jak hrdě nese hlavu. Ano. Musí to být šlechtický syn. Jeho syn.
Rovko seskočil z koně.
"Tak dost." zvedl hlas a děti se přestaly smát. Zvědavě se dívaly na neznámého rytíře.
"Podívej se na mne, Danieli." řekl Rovko, "Zvedni hlavu a přestaň se stydět."
Když Daniel pozvedl tvář, Rovko přeletěl pohledem jeho kamarády.
"Nemáš se za co stydět Danieli. Tvá matka je skutečně Princezna a Tvůj otec je král."
Vypadal tak mocně, tak majestátně. Ani jedno z dětí o jeho slovech nepochybovalo. Ustoupily do uctivé vzdálenosti a sklonily hlavy v úkloně. Klobouky si drželi na prsou. Celá vesnice byla vzhůru nohama, když Rovko s Danielem v sedle před sebou projížděli kolem stavení. Děti si pospíšily a novinu donesly do vsi dříve než do ní Rovko vjel. Děti vybíhaly z chalup a mávaly na Daniela. A zdravili ho:
"Buď zdráv Danieli!" a "Daniel bude král!"
Princezna zaslechla ten hluk a vyšla na zápraží. Když ji Rovko uviděl, stála ve dveřích roubené chalupy jako by stála na vrcholku schodů vedoucích do paláce. Dlouhé vlasy jí splývaly po ramenou. Usmívala se. Nikdy nevěřila, že tento den nastane. A přesto tu byl. Její Rovko. Otec jejího syna. Muž jejího srdce.
Objali se. Políbili. Vrátili se do princova království a tam šťastně žili. A po Rovkovi moudře kraloval Daniel, zvaný Bláznivý Král.