Srpen 2014

Bratři Grimmové - VIDEO

16. srpna 2014 v 11:39 | Bratři Grimmové |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -




Bratři Grimmové (Wilhelm Grimm a Jacob Grimm) prosluli v německé i světové literatuře svou sbírkou

lidových pohádek a písní, pověstí a legend. Zvláště svými Kinder- und Hausmärchen, kterými položili základy nové vědy - folkloristiky. Pohádky jako Sněhurka či Šípková Růženka jsou známy z mnoha zpracování, ale prvními, kdo je zapsali, byli právě bratři Grimmové. V činorodé spolupráci byl Wilhelm tím, kdo pohádky sbíral a upravoval, zatímco Jacob, který byl lingvista a filolog, pohádky povýšil na předmět seriózního vědeckého výzkumu.
Bratři Grimmové pracovali velmi činorodě a důkladně také na poli heroické mytologie, starověkého náboženství a práva a jejich úsilí nepolevilo ani když se Wilhelm v roce 1825 oženil. Jacob se však nikdy neoženil. Wilhelm zemřel v Berlíně koncem roku 1859 a Jacob o 4 roky později tamtéž, v době, kdy právě dokončil ve Slovníku práci na hesle Frucht.
Bratři Grimmové vstoupili do literatury a do historie literární vědy století po Madame d'Aulnoy a Charlesovi Perraultovi, kteří byli vůbec prvními popularizátory pohádkové literatury. Bratři Grimmové však kladli důraz za zaznamenávání motivů orální lidové tradice, čímž se lišili od svých současníků Ludwicka Tiecka a Johanna-Karla Musaeuse, kteří se ve svých romantických příbězích opírali spíše o gotické tradice než o folklórní motivy.
Pohádky bratří Grimmů (Kinder- und Hausmärchen) byly publikovány ve dvou svazcích (1812-1815), poslední edice vyšla v roce 1857 a obsahovala 211 pohádek, dalších 28 bylo v dřívějších edicích, takže celkem tedy sbírka obsahovala 239 pohádkových příběhů. Pohádky byly zapsány podle ústní tradice, v prvním vydání bylo použito 10 dialektů německého jazyka. Pohádky jako Jeníček a Mařenka, Popelka, Sněhurka, Šípková Růženka se staly proslulými po celém světě, jsou půvabné svou magičností, motivy komunikace mezi lidmi a zvířaty a morálním patosem boje dobra se zlem.

Bratři Grimmové byli dokonalý pracovní tým, ve kterém se Jacob zaměřoval na studia lingvistická, kdežto Wilhelm byl spíše literární badatel. Ve své práci byli ovlivnění současným německým romantismem a svou láskou k mytologii, folklóru a fantaziím. Svou prací dokázali, že na základě studia orálních pramenů, muže být sestavena sbírka folklórních příběhů, které se snaží o ryzí reprodukci originálních motivů, a ukázali tak cestu dalším badatelům. Ač byly sesbírané příběhy zaznamenány jakkoliv přesně a věrně, přece však se zvláště Wilhelm při pozdějších edicích neubránil svým literárním ambicím, které mu kázaly některým pohádkám dodat poetický nádech.

Miloš Macourek -

16. srpna 2014 v 11:24 | Miloš Macourek |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -

Miloš Macourek



Dílo
* Živočichopis
* Pohádky
* Mravenečník v početnici
* Ostrov pro šest tisíc budíků
* Světe, div se
* Žofka
* Žofka ředitelkou zoo
* Láska a dělová koule : povídky a bajky
* Člověk by nevěřil svým očím
* Jakub a dvě stě dědečků
* Mach a Šebestová
* Žirafa nebo tulipán?

Filmové a televizní scénáře

* Kdo chce zabít Jessii?
* Čtyři vraždy stačí, drahoušku
* Pane, vy jste vdova!
* Šest medvědů s Cibulkou
* Arabela
* Létající Čestmír
* Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko
* Tři mušketýři

Komiksové scénáře

* Muriel a andělé (1969, kreslil Kája Saudek)
* Muriel a oranžová smrt (1970, kreslil Kája Saudek)
* Peruánský deník (1984, kreslil Kája Saudek)



Miloš Macourek

[2.12.1926-30.9.2002]
]
Český básník, prozaik, dramatik, filmový a televizní scénárista, dramaturg a režisér, redaktor, lektor. Narodil se v Kroměříži. Kvůli uzavření školy gestapem nedostudoval gymnázium ve Frýdku-Místku (1939-42). Po válce prošel řadou zaměstnání, pracoval jako tiskárenský dělník, skladník, kulisák, administrativní úředník a redaktor nakladatelství 'Máj'. Po vojenské službě (1948-50) byl lektorem a později vedoucím katedry literatury a umění 'Ústřední školy odborů'. Od roku 1959 spolupracoval s 'Divadlem Na zábradlí' (mj. s Havlem a Vyskočilem). V letech 1960-80 byl dramaturgem a scénáristou 'Filmového studia Barrandov'. Podnikl několik cest do Ameriky, Afriky a Asie.
Již první sbírkou se přihlásil k programu poezie všedního dne, hledající kouzlo a krásu v obyčejných okamžicích. Psal aktuální politickou poezii, koláže z děl Jarryho a poetická pásma. Autor knih pro děti, filmových scénářů (např. 'Dívka na koštěti', 'Kdo chce zabít Jessii?', 'Pane, vy jste vdova', 'Zabil jsem Einsteina, pánové!'), námětů a scénářů televizních seriálů ('Arabela', 'Křeček v noční košili', 'Létající Čestmír', 'Rumburak'). Jakožto tvůrce animovaných filmů spolupracoval s grafikem a ilustrátorem Adolfem Bornem (1930). Z hlediska ambivalentnosti poetiky má jeho dílo blízko k Aškenazymu nebo Werichovi.

VIDEO - V zámku a podzámčí, Marek Mikuláš.

16. srpna 2014 v 11:05 | BOŽENA NĚMCOVÁ - |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -

V zámku a podzámčí


Na zámek přijíždí manželé Skočdopole - Kateřina a Václav, se svým služebnictvem a Kateřinám miláčkem psíkem Jolim. O něj se stará mamzel Sára, které paní nejvíce věří. Zároveň je její komornou a říká jí, co jak by měla udělat.
Mezitím odchází z městečka Karásková se svými dětmi - Vojtěchem a Josífkem. Od doby, co její muž spadl z lešení a zabil se, spadla do chudoby a nyní žije pouze z toho, co jí dají ostatní. Bohužel má ještě zimnici a její život se stále krátí. Vojtěch se rozhodne odejít do zámku, aby tam vyžebral nějaké jídlo. Tam je přijat vlídným vrátným a slečnou Klárkou. Ti mu dají jídlo a slíbí mu, že mu každý den opět něco dají. Při Vojtěchově návratu Josífek zemře. Přijmou je sice do svého domu Sýkorovi, ale v noci podlehne nemoci i Karásková. Zařídili tedy pohřeb a ujali se sirotka a vychovávali ho.
Jednou mezitím, co měla mamzel Sára dávat pozor na psíka, se věnovala svému nápadníkovi Jacquesovi, komorníka jednoho barona. Při této chvíli Jolínek utekl z pokoje a rovnou do zahrady. Zde se s ním setkal Vojtěch a vzal ho sebou. Jelikož byl po Kateřinu psík vším, za jeho záchranu ubytovala Vojtěcha v zámku a učinila ho jeho opatrovatelem místo mamzel Sáry. Od té doby se z chlapce a psa stali nerozluční přátelé
O tři týdny později odjelo panstvo na nedaleký letohrádek. Bohužel paní Kateřina onemocněla a musela se narychlo z letohrádku vrátit. Pávě tu noc si přizvala Sára k sobě do pokoje Jacquese a říkala mu, jak si udržela toto místo, třebaže i podvodem. Paní to vše slyšela a ráno řekla Sáře, že o všem ví a je okamžitě popuštěna. Kateřin stav se však nijak nelepšil a říkalo se, že má choleru. Až po několika týdnech se začala uzdravovat a mohla vstát z postele. Také se úplně změnila. Začala se s manželem více zajímat o chudé lidi a nechali zřídit nemocnici. Jako svého syna a tím i nástupcem učinila sirotka Emila. Nakonec odjeli manželé Skočdopole na doktorovu radu do Itálie, aby se tam paní úplně uzdravila. Jolínka během této doby přestali rozmazlovat a začal si zvykat na život bez pohodlných polštářů a nejlepších kousků masa. Vojtěch se o něho dále staral a začal se i pilně učit, aby se mohl stát doktorem.

V zámku a podzámčíV zámku a podzámčíV zámku a podzámčí



Božena Němcová se narodila 4.2. 1820 ve Vídni. Jiné teorie uvádí, že se Božena Němcová narodila v letech 1816 - 1817 jako nemanželská dcera kněžny Kateřiny Zaháňské. Rozená Barbora Novotná - později Barbora Panklová. Příjmení Panklová získala Němcová, když si matku Terezii Novotnou vzal Johan Pankl. Božena Němcová - česká spisovatelka, je považována za jednoho ze zakladatelů novodobé české literatury a prózy.

Povídky Malostranské -

16. srpna 2014 v 10:38 | Jan Neruda - |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -

DĚDOVA MÍSA

V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.

Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z ruky lítají!

Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?"
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všecko rozbito."

"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě bude třásti ruka,
koryto ti synek udělá!"

V kamnech praská, dědek shrben pláče,
svadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"

Životopis

Český básník, prozaik, novinář a umělecký kritik Jan Neruda se řadí k významným osobnostem české literatury. Narodil se 9.7.1834 na Malé Straně v chudé rodině. Jeho otec, vojenský vysloužilec z napoleonských válek, pracoval jako kantýnský v kasárnách a později prodával v trafice. Matka byla posluhovačkou.

Neruda vystudoval gymnázium a poté se dal na studia práv a filozofie. Studium však nedokončil. Začal se věnovat novinařině a literatuře. Přivydělával si ve vojenské účtárně, jako profesor na výpomoc. Byl výborným tanečníkem, žádný ples se bez něho neobešel.

V Nerudově tvorbě je patrná určitá skepse a ironie. Za těmi se skrývá jeho osobní trápení . ve svých dílech se snaží odkrýt špatné poměry své doby, lidskou bídu a ztrátu iluzí. Zkoušel psát také divadelní hry. Sebekriticky ale uznal, že k tomu nemá velké vlohy a k dramatické tvorbě se už nevrátil. Zastával pouze funkci divadelního kritika a referenta. Odmítl nabídku na uvedení některé jeho hry v Národním divadle.

Rok 1860 připoutal Nerudu k novinám, u kterých zůstal až do smrti. Psal o společenských a kulturních novinkách. Rozdával čtenářům humor, nabádá je všímat si i nepatrných jevů a věcí v životě. Do konce života žil Neruda jen se svými novinami u své matky na Malé Straně. V roce 1860 pracoval v redakci deníku Čas a poté v deníku Hlas. Také působil v Národních listech. Přechodně redigoval časopisy Květy a Lumír.

Po smrti své matky navštěvoval Neruda své přátele v kavárně. Pro zpestření života cestoval. Navštívil Německo, Francii, Itálii a Egypt. Během svého života prožil velkou lásku s Terezií Macháčkovou, která však skončila tragicky. Se svou další láskou Aničkou Tichou se rozejde. Rezignuje, když uzná, že Anička je o polovinu mladší a nemůže jí vyhovovat. Neruda žil celý život bez trvalé lásky. Zemřel 22.8.1891 v Praze ve svém bytě na Malé Straně.

Dílo Jana Nerudy Hřbitovní kvítí /1858/ - básnická sbírka, ve které Neruda ironizuje vše svaté, jako lásku, poezii, rozum a soucit. O smrti zda píše jako o proměně, která neznamená absolutní konec. Kritika tuto sbírku zavrhla a nenašla si ani své čtenáře. Neruda tím přišel o zbytky sebevědomí a o naději na trvalejší existenci.

Kniha veršů / 1868/ - sbírka básní, obsahující společenskou kritiku, zařadil do ní i některé básně ze Hřbitovního kvítí. Kniha veršů je komponována do tří oddílů:
Kniha veršů výpravných, Kniha veršů lyrických a smíšených a Kniha veršů časových a příležitostných. Neruda neuznával venkovský patriarchát, který byl blízký Erbenovi. Ve svých verších se soustředil na rozpory v lidských vztazích.

V básni Dobrovolník popisuje Neruda vlastní osud chudého chlapce, který nastoupí k vojsku, aby ulehčil matce.

Další báseň Skočme hochu, se chudák vrátil z věznice a našel doma mrtvou ženu a dceru. V monologicky psané baladě Před fortnou Milosrdných se starý vyčerpaný děda loučí se světem a se svým vnukem, před útulkem v chudinské čtvrti. Neruda zde dává najevo bídu nejchudších vrstev.
Sbírka je složena ze tří cyklů: Matičce. Otci a Anně.

V Matičce zdůrazňuje Neruda svou lásku a oddanost k matce. Pro osamělého básníka to byl nejsilnější citový svazek.
Deset básní věnoval otci, vznikly v době, kdy otec umíral. Vřelost citu zde ustupuje před hrdostí.
V cyklu Anna je patrná intimní lyrika. Neruda v ní pláče nad nespravedlností osudu, který mu nedal možnost uživit svou milenku.
Druhé vydání této sbírky vyšlo v roce 1873. Neruda ho obohatil o básně: Našel jsem se - vyjadřující marnou snahu o rodinné štěstí. Vším jsem byl rád - spojení soukromí s údělem básníka podřizujícího vše službě národu.

Písně kosmické /1878/ - básnická kniha opěvující vesmír . Básník při pohledu na hvězdy nezapomíná na své pozemské bližní. Pohyby vesmírných těles mu připomínají osudy lidí. V těchto básních Neruda polidšťuje vesmír / Slunce je matička, Měsíc mládenec, Země panenka atd./ Neruda se domnívá, že nebeská tělesa ve vesmíru vzájemně bojují o existenci, to přirovnává ke vztahům mezi národy.

Balady a romance /1883/ - sbírka básní, kterou Neruda navazuje na Knihu veršů výpravných. Kniha obsahuje tyto básně: Balada o svatbě v Kanaán - rozmarná legenda, Helgolandská - báseň blížící se pochmurné baladě. Balada pašijová - báseň obsahující mateřskou lásku. Balada horskáa Balada dětská - zde básník zdůrazňuje potřebu přátelství dítěte a dospělého. Romance na jaře -tato báseň má bojovně politický tón.

Prosté motivy / 1883/ - sbírka básní dělící se na čtyři roční období : Stárnoucímu mrzoutovi jaro dodává energii a probouzí v něm city. Léto představuje čas vášně, podzim představuje skepsi a vystřízlivění a zima smíření.

Arabesky /1864/ - kniha, představující lidové postavy a prostředí Malé Strany.

Různí lidé /1871/ - původně samostatně vydané fejetony obsahující Nerudovi cestovní dojmy.

Trhani /1872/ - básně zobrazující život dělníků na stavbě železnice.

Povídky malostranské /1878/ - třináct povídek z Malé Strany.

Po Nerudovi smrti roztřídil Jaroslav Vrchlický z pozůstalosti objevené básně Nerudy a vydal je pod názvem Zpěvy páteční /1896/.

Seznam děl:
Hřbitovní kvítí /1858/, Kniha veršů /1868/ - druhé vydání /1873/, Písně kosmické /1878/, Balady a romance /1883/, Prosté motivy /1883/, Arabesky /1864/, Různí lidé /1871/, Trhani /1872/, Povídky malostranské /1878/

Honzíkova Cesta - Mluvené slovo - VIDEO

16. srpna 2014 v 10:17 | Říha Bohumil |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -


Prozaik, autor literatury pro děti.
Vyrůstal v rodině kováře a strojníka. Mládí prožil na různých velkostatcích v jižních a východních Čechách, mj. v Oltyni na Táborsku (od 1912) a Klukách u Čáslavi (od 1919). Měšťanskou školu začal navštěvovat v Bernarticích; dokončil ji v Čáslavi, kde také 1925 absolvoval učitelský ústav. Krátce pracoval na velkostatku; od roku 1926 působil jako výpomocný učitel na národních školách na Čáslavsku, po absolvování vojenské služby (1929-31) jako odborný učitel na měšťanských školách mj. v Habrech na Vysočině (1934-38) a Poděbradech. 1945 nastoupil na místo okresního školního inspektora ve Vysokém Mýtě, 1949-52 zastával tuto funkci v Poděbradech. 1952-56 pracoval jako tajemník Svazu československých spisovatelů. Od roku 1953 byl členem ediční rady Státního nakladatelství dětské knihy, od roku 1956 zde působil jako ředitel. 1963 se stal předsedou české Společnosti přátel knihy pro mládež a 1964 po jejím přijetí do IBBY (International Board on Books for Young People - Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu při UNESCO) také předsedou československé sekce a pravidelným účastníkem jejích mezinárodních kongresů a konferencí. Hojně cestoval, kromě evropských zemí a republik SSSR navštívil také Čínu, jihovýchodní Asii a Mexiko. 1967 odešel do důchodu a zcela se věnoval literární práci. 1971 se přihlásil k nově zakládanému Svazu českých spisovatelů, od 1972 byl členem jeho předsednictva a výboru.
Od 30. let přispíval fejetony a povídkami do Lidových novin, Úhoru aj. , po roce 1945 publikoval v periodikách Nový život, Rudé právo, Literární noviny, Kultura, Kulturní tvorba, Plamen, Učitelské noviny, Zlatý máj, Život strany, Tvorba, Rodina a škola, Literární měsíčník aj.
Říhova tvorba pro děti byla několikrát oceněna doma i v zahraničí. Roku 1972 mu byla udělena Cena Marie Majerové, 1979 obdržel za knihu Nový Gulliver od polské sekce IBBY Cenu Janusze Korczaka (1979), roku 1980 mu byla udělena mezinárodní Medaile Hanse Christiana Andersena. Roku 1975 získal Říha titul národní umělec, 1977 byl vyznamenán Řádem práce, 1980 se stal laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda, 1982 Řádu republiky. - V roce 1989 se česká sekce IBBY rozhodla za počiny v oblasti literatury pro děti a mládež udělovat Medaili Bohumila Říhy.
Podle Říhovy prózy pro děti Adam a Otka napsal stejnojmennou divadelní dramatizaci Karel Makonj (prem 1972). Řada Říhových próz byla zfilmována; autorsky se s režiséry podílel na scénářích filmů Honzíkova cesta (1956, r. Milan Vošmik, sc. + Ota Hofman), Divoký koník Ryn (1981) a Dva kluci v palbě (1983, oba r. Václav Gajer). Na námět prózy O letadélku Káněti byl natočen film Prázdniny v oblacích (1959, r. Jan Valášek, sc. Ota Hofman), stejnojmenný film byl natočen podle prózy Adam a Otka (1973, r. Jaromír Dvořáček, sc. Milan Pavlík). Román Doktor Meluzin byl zfilmován pod názvem Dým bramborové natě (1976, r. František Vláčil, sc. František Vláčil a Václav Nývlt), podle románu Venkovan byla natočena stejnojmenná televizní hra (1984, r. Evžen Sokolovský, sc. Jaroslav Dietl).
Bohumil Říha debutoval za okupace pohádkami a pohádkovými prózami pro děti, ovlivněnými vančurovskou poetikou, ve kterých na pozadí putování hlavních hrdinů formuloval smysl lidského života jako štěstí, dosahované neokázalou službou bližním a věrností mravním zásadám (O lékaři Pingovi, O třech penízích, Kmotříček Blažej). Později, po prózách s válečnou tematikou (Na útěku, Povstání na horách a jiné povídky), se inspiroval sovětskými autory (Valentina Osejevová, Jevgenij Švarc) a soustředil se na didaktizující záběry každodenního dobového života, jimiž dítě mělo být vychovávano ke kolektivismu a účasti na budování nového, komunistického společenského řádu (Na znamení zvonku). Od poloviny 50. let se jeho tvorba pro mladší děti vyznačuje dalším posílením výchovně poznávacích tendencí. Znalost psychologických zvláštností mladšího věku v ní dává vyniknout autorovu smyslu pro detail při charakteristice postav i prostředí. V próze Honzíkova cesta tak předškolák poznává život a práci v kolektivizované vesnici; rozdíly mezi velkoměstem a venkovem sledují i protagonisté dalších Říhových knížek s motivem cesty (Adam a Otka, cyklus Vítek). Přímá poučení o různých prostředích a správném chování obsahuje autorova práce z konce 80. let Hra na kluka. Spontánnějšího vyjádření nutnosti poznávat různorodost světa dosahuje Říha v impresionisticky laděných prózách, které oslavují romantiku přírody, dětskou soudržnost (Divoký koník Ryn, pohádkový příběh Chlapec Smítko) i víru ve spravedlnost a pomoc slabšímu (Indiánská knížka). Zakladatelský význam pro českou naučnou literaturu určenou mladším věkovým kategoriím má i přes zjednodušující politickou tezovitost Dětská encyklopedie. V pozdějších encyklopedických pracích Velká obrázková knížka pro malé děti a Velká knížka o zvířátkách jsou Říhovy racionální a moralizující výklady odlehčovány poetickým vnímáním světa spoluautorky Mileny Lukešové. Obecná mravní poučení, korespondující s politickou situací, vystupují i z alegorických bajek z konce 60. let a z 80. let (O rezavém rváči a huňatém pánovi, Kouzelná píšťala). - Téma socializace vesnice a konfrontace města a venkova prostupuje rovněž Říhovu tvorbu pro dospělé čtenáře. V 50. letech z budovatelské perspektivy zachytil osidlování pohraničí (Země dokořán) a jako jeden z prvních také kolektivizaci vesnice (Dvě jara). Psychologicky propracovanější portrét člověka, vymaňujícího se v novém společenském řádu z pout sociální determinace a rozvíjejícího své schopnosti v souladu s mravními tradicemi vztahu k půdě, se pokusil ztvárnit v rozsáhle koncipovaném dvoudílném románu Venkovan. Tento román - znovu přepracovaný v první polovině 70. let - stojí na počátku řady Říhových příběhů o lidech, kteří po svém příchodu do prostředí socialistické vesnice oceňují kvality zdejších mezilidských vztahů a nacházejí zde své životní jistoty. Do kolektivu vesnice se začleňuje podivínský poštmistr v próze z 60. let Divný člověk (později přepracované s tit. Poštmistr Znamínko), intelektuál odcházející po roce 1968 z odcizeného města (Doktor Meluzin, jeho předobraz autor nastínil již v próze Pět bohů táhne přes moře) i venkovský učitel, beroucí na sebe odpovědnost za své spoluobčany (Učitel Viktor Pelc). - Do doby Jiřího z Poděbrad zasadil autor románovou trilogii, v níž se spíše než na historickou věrohodnost soustředil k líčení barvitých osudů hlavního hrdiny na pozadí ideologicky pojímaných historických událostí (Přede mnou poklekni, Čekání na krále, A zbyl jen meč).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie a práce o literatuře: O lékaři Pingovi (pohádka, 1941; uprav. bez udání původce s tit. O lékaři Pingovi a jeho svízelné cestě za spravedlností, 1998); O třech penízích (pohádka, 1941); Kmotříček Blažej (P pro děti, 1946); O čertíkovi vykopnutém z pekla (pohádka, 1947); Na útěku (P pro děti, 1947; s tit. Stázka 1961); Povstání na horách a jiné povídky (PP pro děti, 1949); Země dokořán (R 1950); Dvě jara (R 1952); Setkání pod lesem (PP 1953); Na znamení zvonku (P pro děti, 1953; přeprac. 1954); Cesta do Maďarska (Rp 1953); Honzíkova cesta (P pro děti, 1954; přeprac. bez uvedení původce 1994); Venkovan 1, 2 (R, 1. díl 1955, 2. díl 1958; přeprac. společně 1974); O letadélku Káněti (P pro děti, 1957); O třech penízích a jiné povídky (1957, obsahuje: O třech penízích, Povstání v horách, O lékaři Pingovi); Dětská encyklopedie (1959; 1. přeprac. 1978; 2. přeprac. 1985; 3. úprava 1998 E. Janovská); Kdo bude žít? (P 1960); Náš Vítek (P pro děti, 1961; rozšíř. 1970); Řeka (leporelo, 1962, s K. Fridrichem, il. R. Mader); Střídá se kapitán (P pro děti, 1963); Veselé povídky - a co ještě? (PP pro děti, 1964, dodatky J. Tichý); Divný člověk (P 1964; přeprac. s tit. Poštmistr Znamínko, 1988); Divoký koník Ryn (P pro děti, 1966); Pět bohů táhne přes moře (P pro ml. , 1968); Vedla mě náhoda (cestopis. črty, 1969); Adam a Otka (P pro děti, 1970); O rezavém rváči a huňatém pánovi (P pro děti, 1971); Přede mnou poklekni (R 1971, 1. díl trilogie); Moje domovy (memoáry, bibliof. , 1972); Nový Gulliver (P pro ml. , 1973); Zatvrzelý sen (stati, příležitostný tisk, 1973); Doktor Meluzin (R 1973); Jak jel Vítek do Prahy (P pro děti, 1973); Vítek je zase doma (P pro děti, 1974); Klouček Smítko (P pro děti, 1974); Jak vodníci udobřili sumce (pohádka, 1974); Dva kluci v palbě (P pro děti, 1975); Vítek na výletě (P pro děti, 1975); Velká obrázková knížka pro malé děti (encyklopedie, 1976, s M. Lukešovou); Naše Praha (průvodce pro ml. , 1976; rozšíř. 1982, s M. Kholem); Chvála spisovatelství (stať, příležitostný tisk, 1976, ed. J. Hilčr); Čekání na krále (R 1977, 2. díl trilogie); A zbyl jen meč (R 1978, 3. díl trilogie); Velká obrázková knížka o zvířatech (encyklopedie pro děti, 1981, s M. Lukešovou); Indiánská romance (P pro děti, 1981); Svatba v rybníce (P pro děti, 1982); Vítek (PP pro děti, 1982, obsahuje: Jak jel Vítek do Prahy, Vítek je zase doma, Vítek na výletě); Stromy mé vlasti (P, bibliof. , 1982, ed. V. Nejtek); Učitel Viktor Pelc (P 1984); Já ho vypátrám sám (P pro děti, 1987); Cesta k lidskému srdci (článek B. Ř. s ukázkami z histor. trilogie, příležitostný tisk, b. d. /1987/, ed. V. Nejtek); Jak jsme šli do světa s dětskou knihou (memoáry, bibliof. , 1987); Hra na kluka (P pro děti, 1989); Tajemná píšťala (P pro děti, 1990); převyprávění: J. Spyriová: Heidi, děvčátko z hor (P pro děti, 1971, s přihlédnutím k českému překl. v nakl. A. Hynek, 1934, překl. B. Čížková-Fringilla).
Výbory: Ve slunci i v dešti (črty cestopis. , 1983, ed. J. Čeňková); Chvála spisovatelství (EE 1988, ed. J. Víšková).
Souborné vydání: Vybrané spisy B. Ř. (Čs. spisovatel, 1984-88, 6 sv. ).
Příspěvky ve sbornících: Ustavující sjezd Svazu českých spisovatelů ve dnech 31. 5. - 1. 6. 1972. Sborník referátů (1972); Pole a lesy (PP pro ml. , 1978, ed. F. Havlová, L. Janský); Kniha v životě malého dítěte. 17. kongras IBBY (1980, též slovensky a anglicky); II. sjezd Svazu československých spisovatelů (1982); Protokol III. sjezdu Svazu českých spisovatelů (1982); Budoucnost dětské knihy (1983); F. Holešovskému k 80. narozeninám (1984, ed. Z. Heřman); Vesmír básníka. Sborník k 75. výročí narození národníhio umělce Františka Hrubína (1985, ed. Z. Heřman); Hodnoty tvořivé spolupráce (1985); Protokol III. sjezdu Svazu československých spisovatelů (1987, ed. české části M. Kožnarová); Spisovatel a současnost, sv. 2 (1987); Malá knížka o Malém Bobši. K 90. výročí narození J. V. Plevy (1989, ed. J. Hilčr); Podblanická čítanka (1990).
Ostatní práce: Slohové přípravy pro školy 1. a 2. stupně (1947); Český jazyk. Učebnice mluvnice, pravopisu a slohu pro 2, . 3. , 4. postupný ročník národních škol (vše 1951, s H. Kohoutkem, O. Horákem, J. Běličem, F. Svěrákem); Vlastivěda pro 4. ročník základní devítileté školy (1962; též polsky, přeprac. 1973); Vlastivěda pro 5. ročník základní devítileté školy (1963; též slovensky, přeprac. 1973); Jindra Husáriková: Obrazy (úvodní text katalogu výstavy, 1972); Naše Praha (text fotogr, publikace, 1976, s. J. Heroutem); Krkonoše: národní park České socialistické republiky (1983, úvod fotografické publikace, ed. J. Cheben, J. Štursa); Československo. Obrazy země a dějin (E v obrazové publikaci D. Kusáka, 1989)
Uspořádal, vydal a redigoval: Recitace ve škole 1, 2 (Třebechovice 1947); Čítanka pro 4. postupný ročník národních škol (1949, s J. Šlajerem a J. Ryskou); Čítanka pro 2. postupný ročník národních škol (1953, J. Šlajer, B. Koubková za spolupráce B. Ř. ); Nejlepší dětem. Sborník z mezinárodního setkání spisovatelů a teoretiků literatury pro děti a mládež na Dobříši (1975, s B. Nohejlem).

LITERATURA
Knižně: Z. Heřman: Bohumil Říha (1968, zde též bibliografie); Bohumil Říha (propag. tisk nakl. Čs. spisovatel (b. d. , 1975); H. Hrzalová: Bohumil Říha (1981).
Studie a články: J. Hrbáček: O jazyce Bohumila Říhy, SaS, 1956, s. 139; V. Stejskal: doslov, in B. Ř. , Honzíkova cesta (1970); J. Glazarová in Místopis srdce (1973); V. Rzounek in Řád socialistické tvorby (1977); V. Pekárek in Díla a osobnosti (1977); O. Rafaj in Zápas o současnost (1978); P. Poslední: Kompoziční pojetí antropomorfizace v Říhově Divokém koníku Rynovi, Sborník pedagogické fakulty v Hradci Králové, 1978, sv. 27, s. 67; H. Hrzalová: Umělecké dílo vždy zůstává hlavní, LM 1979, č. 9; L. Soldán: Cesty životem a za zkušeností v Ř. knihách pro děti, ZM 1980, s. 75; B. Dokoupil: Člověk v zrcadle dějin, ČL 1980, s. 378; P. Heerenová: Nepospíchejte, abyste byli dospělí (metodický text pro práci s knihami B. Ř. pro děti, rozmnož. , Brno 1987); H. Hrzalová: doslov, in A zbyl jen meč (1987); M. Zelenka: K Říhovu pojetí historismu, ZM 1990, s. 188; J. Toman: Jak Bohumil Říha o družstvo přišel aneb Honzíkova cesta do demokracie, Ladění 1996, č. 3.
Recenze: Kmotříček Blažej: F. Holešovský, Komenský 76, 1946/47, s. 328 * Na útěku: O. Audy, Štěpnice 4, 1949/1950, s. 302 * Země dokořán: J. Glazarová, Květy 1951, č. 16; J. Petrmichl (též ref. Dvě jara), NŽ 1953, s. 859 * Na znamení zvonku: V. Kovářík, LitN 1953, č. 26 * Venkovan: J. Hájek, LitN 1956, č. 7; V. Forst, Tvorba 1959, č. 2; H. Hrzalová, LM 1975, č. 3 * Honzíkova cesta: V. Dostálová, ZM 1957, s. 114; J. Poláček, Respekt 1996, č. 22; J. Toman, Tvar 1996, č. 15 * O třech penízích a jiné povídky + O letadélku Káněti: Z. Vavřík, LitN 1958, č. 26 * Dětská encyklopedie: F. Holešovský, ZM 1960, s. 80 * Kdo bude žít: A. Linke, Plamen 1961, č. 3 * Divný člověk: Z. Kožmín, LitN 1964, č. 30 * Divoký koník Ryn: V. Menclová, ZM 1967, s. 502 * Doktor Meluzin: O. Rafaj, LM 1974, č. 2 * Jak jel Vítek do Prahy: O. Ch. (O. Chaloupka, ZM 1974, s. 630 * Nový Gulliver: J. Voráček, ZM 1974, s. $)* * Velká obrázková knížka pro malé děti: B. Stehlíková, ZM 1977, s. 502 * A zbyl jen meč: O. Rafaj: LM 1980, č. 1 * Indiánská romance: J. Klokočníková, NK 1982, č. 13 * Ve slunci i v dešti: J. Červenka, SvSl 4. 2. 1984 * Učitel Viktor Pelc: H. Hrzalová, RP 28. 9. 1984 * Hry na kluka: J. Červenka, ZM 1990, s. 236 * Tajemná píšťala: Z. Zapletal, ZM 1991, s. 113.
Rozhovory: M. Filip, Kulturní tvorba 1968, č. 13; Z. K. Slabý, ZM 1970, s. 529; E. Vondrášková, LM 1976, č. 10.
K životním jubileím: F. Benhart, Plamen 1967, s. 148; Z. Heřman, ZM 1972, s. 77; V. Stejskal, ZM 1982, s. 72; V. Gebhartová, MF 21. 2. 1987; Z. Zapletal, LM 1987, č. 2; N. Sieglová: Vzpomínka na B. Ř. , Ladění 1997, č. 4.
Nekrology: F. Cinger, RP 16. 12. 1987; H. Hrzalová, LM 1988, č. 4; O. Hofman, ZM 1988, s. 265.
Vzpomínky: V. Stejskal: B. Ř. a kniha pro děti, ZM 1982, s. 72; Z. K. Slabý, ZM 1989, s. 367, 432.

Jan Werich - VIDEO

16. srpna 2014 v 10:05 | Jan Werich |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -



Životopis

Jan Werich pocházel z rodiny pojišťovního úředníka. Studoval spolu s Jiřím Voskovcem (se kterým se znaml od r. 1914) na reálném gymnáziu v Praze v Křemencově ulici, odtud pak Werich přešel na smíchovské reálné gymnázium. Po něm studoval práva, ale studia nedokončil.

V dubnu 1927 uvedl s Voskovcem představení Vest pocket revue v pražské Umělecké besedě. V létě roku 1927 se soubor stal součástí Osvobozeného divadla (které vzniklo r. 1925 jako divadelní sekce Devětsilu). Voskovec a Werich v Osvobozeném divadle pracovali jako autoři i herci a vytvořili osobitou komediální dvojici. Spolupracovali také s hudebníkem Jaroslavem Ježkem.

V listopadu 1938 ukončilo Osvobozené divadlo svou činnost, V+W a J. Ježek emigrovali do USA. Po návratu do vlasti roku 1945 založili Divadlo V+W.

Voskovec se však uchýlil roku 1948 do exilu a tak Jan Werich přešel do Divadla státního filmu v Karlíně. V letech 1955-59 byl uměleckým ředitelem a hercem Divadla satiry (roku 1957 přejmenované na Divadlo ABC), kde se spolu s partnerem M. Horníčkem vrátil k některým hrám Osvobozeného divadla.

Kromě divadelní činnosti se věnoval i filmu, hrál v několika filmech a televizních inscenacích.

V 70. letech mu byl znemožněn přístup do médií jako reakce na jeho postoje v období pražského jara 1969, na sklonku následujícího desetiletí byl pak propagandisticky využit jeho podpis tzv. Anticharty. Po zbytek svého života byl vládnoucím režimem postaven mimo hlavní kulturní proud.

HROB -

16. srpna 2014 v 10:00 | Karel Havlíček Borovský |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -
HROB
Synku, radím tobě,
není stejno v hrobě,
nedávej se pochovati
nikde na hřbitově.
Tam nedojdeš slávy,
ve způsobu trávy
spasou tebe každé léto
farářovy krávy.
Lépe o samotě,
nech si, chlapče, radit,
a tam si dej na svém hrobě
malou lipku vsadit.
Dobře se pod lipkou
budeš, synku, mívat,
pěkně ti tam budou na ní
z jara ptáci zpívat.
Když košatá lipka
rozkvete v červenci,
budou pod ní sedávati
panny a mládenci.
Lipka z tebe vssaje
toku medového,
pilné včelky nasbírají
med do úle svého.
Dej si, chlapče, radit,
pomni na tu slávu !
Ještě budou hezké holky
tebou sladit kávu.
Karel Havlíček Borovský
[31.10.1821-29.7.1856]

Český novinář, spisovatel, vlastenec a politik. Studoval filozofii na univerzitě v Praze, poté vstoupil do pražského arcibiskupského semináře, z něhož byl v roce 1841 vyloučen. V letech 1843-44 působil jako vychovatel v rodině moskevského šlechtice, kde studoval ruskou literaturu (přeložil dílo N. V. Gogola) a napsal 78 epigramů. Výběr z nich vydal 1845 v pěti částech (Církvi, Královi, Vlasti, Múzám, Světu). Borovský kriticky hodnotil ruské společenské poměry (své dojmy vylíčil v Obrazech z Rusi).
V roce 1846 převzal Borovský redakci Pražských novin a přílohu Česká včela. V kritice Tylovynovely Poslední Čech Borovský napadl neplodné a sebeuspokojující vlastenčení, publikoval stati o nereálnosti všeslovanské myšlenky Slovan a Čech a o obecním životě Co jest obec?
Havlíček Borovský založil Národní noviny, publicistickou platformu českého liberalismu. V roce 1849 byl soudně vyšetřován. Po zastavení Národních novin 1850 vydával v Kutné Hoře týdeník Slovan. V roce 1851 publikoval soubor článků Duch národních novin a Epištoly kutnohorské.

Za svou novinářskou činnost byl Borovský v létech 1851-55 internován v Brixenu, kde napsal satirické skladby Tyrolské elegie, Král Lávra a Křest svatého Vladimíra. V nich napadal absolutismus a světskou i církevní reakci. Havlíček Borovský je považován za zakladatele české moderní žurnalistiky, usilující logickými argumenty i ostrou satirou oprostit skutečnost od dogmat, mýtů a iluzí.





Kytice -

16. srpna 2014 v 9:50 | Karel Jaromír Erben - |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -
"Zemřela matka a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jímž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v něm majíc útěchu,
mateří-douškou nazvaly.
Mateří-douško vlasti naší milé,
vy prosté naše pověsti!
Natrhal jsem tě na dávné mohyle -
komu mám tebe přinésti?
Ve skrovnou já tě kytici zavážu,
ozdobně stužkou ovinu;
do šírých zemí cestu ti ukážu,
kde příbuznou máš rodinu.
Snad že se najde dcera mateřina,
jíž mile dech tvůj zavoní;
snad že i najdeš některého syna,
jenž k tobě srdce nakloní!"


O autorovi
Karel Jaromír Erben (7. listopadu 1811, Miletín u Hořic v Podkrkonoší (okres Jičín) - 21. listopadu 1870, Praha) byl český historik, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek; představitel literárního romantismu.
Život
7. listopadu 1811 se narodila miletínskému obuvnickému mistru a jeho ženě dvojčata - syn Karel a Jan. Jana brzy ale dostihl osud podobný jako oba jeho předchozí bratry - ze necelé dva měsíce zemřel. Ze všech dětí přežil pouze Karel. Ale Anna, jeho matka, měla velmi chatrné zdraví a Karel po ní zdědil náchylnost k souchotinám. Anna porodila celkem devět dětí, ale vysokého věku se dožil pouze Karel a jeho o pět let mladší sestra Josefka.
Karel měl od malička velký cit pro hudbu, ke vzdělání a učenosti jej vedli dědeček a strýc z matčiny strany. Matka si moc přála, aby se z jejího jediného syna stal učitel. Její přání se sice nesplnilo, ale ve svých šedesáti pěti letech umírala s vědomím, že dala národu velkého básníka. V roce 1821 přišel na miletínskou faru mladý farář Jan Arnold, který přemluvil Karlovy rodiče, aby syna poslali na vyšší studium. Díky faráři se Karel dostal na gymnázium do Hradce Králové.
Od roku 1831 začal studovat filosofii a později práva v Praze, díky Vrchnostenšským úředníkům, kteří se na Karlovo, alespoň částečné studium skládali. Když bylo Karlovi 24 let, poznal při ochotnických představeních 17letou Betynku Mečířovou. Věnoval jí i nějaké milostné básně. V 26 letech měl Karel vystudována práva a před sebou nejistou existenci. Dlouhá léta pracoval bez nároku na mzdu, zdrojem obživy se opět staly, jako při studiích, soukromé hodiny hudby. I v této situaci se Karel rozhodl pro svatbu s Betynkou, která mu později porodila dvě dcery - Blaženu a Ladislavu.
Roku 1837 se stal praktikantem u hrdelního soudu při pražském magistrátu, o rok později (1838) nastoupil k pražskému fiskálnímu úřadu. Od roku 1843 se stal spolupracovníkem F. Palackého v Národním muzeu. Karel Jaromír Erben měl za úkol prozkoumávat a třídit mimopražské archívy (Tábor, Domažlice…). Při této činnosti se mu dařilo přesvědčit řadu měst, aby některé písemnosti darovala Národnímu muzeu.
Roku 1848 se stal redaktorem Pražských novin; této funkce se vzdal po vydání ústavy (březen 1849). V roce 1850 se stal sekretářem a archivářem Národního muzea. Na tuto funkci po necelém roce (1851) rezignoval a stal se archivářem města Prahy. Lze říct, že to byl právě Karel Jaromír Erben, kdo pražský archív konečně uspořádal. O pět let později jeho žena onemocněla rakovinou prsních žláz a na jaře roku 1857 zemřela. Erben se v únoru 1859 opět oženil, vzal si Žofii Mastnou, dceru kupce z Lomnice nad Popelkou.
Roku 1867 se účastnil Moskevské výstavy. Onemocněl plicní nemocí, později i tuberkulózou. V jednu hodinu v noci 21. listopadu 1870 pak zemřel. Svůj majetek odkázal všem rovným dílem, ale Žofie se svého dílu vzdala ve prospěch svých nevlastních dcer. Tři dny po smrti byl Erben zvolen čestným členem Jihoslovanské akademie věd a umění v Záhřebu.
Dílo
Těžiště svého odborného zájmu Erben spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával.
Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) - jakási "slovanská čítanka" (k dispozici online)
Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869) - "slovanská čítanka" ve zkrácené úpravě a v českém překladě
Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861) - jediná sbírka básní, kterou vydal; podkladem Kytice jsou staré české lidové báje
Písně národní v Čechách- obsahuje 500 písní
Prostonárodní české písně a říkadla (1864) - pětidílná sbírka folklóru z Čech. Toto dílo je velmi ovlivněno romantismem, ten předpokládal, že lidová slovesnost je projevem nedochovaného prastarého mýtu, který vyjadřuje jakousi národní povahu (charakter). Tento mýtus měl vyjadřovat ucelený soubor představ o vztazích mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Karel Jaromír Erben se tento mýtus pokoušel znovu sestavit.
Erben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat a tím ji i ovlivňovat.
Mladší bratr - vlastenecké dílo
Večer - vlastenecké dílo
Tulák
Na hřbitově
K jeho sběratelské činnosti je vhodné dodat, že sbíral lidové písničky, říkadla, pohádky atd. pouze z Čech, nikoliv na Moravě. Tam působil především František Sušil.
Historická díla
Rukopis musejní letopisů Kosmových
Ondřej Puklice ze Vstruh
Příspěvky k dějepisu českému, sebrané ze starých letopisů ruských
Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské radnici
Projekt Wikicitáty má sbírku citátů na téma
Karel Jaromír ErbenProjekt Wikizdroje obsahuje původní text související s tímto článkem:
Karel Jaromír ErbenRegesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae - Výtahy listin Čech a Moravy. Dílo se zabývá nejstaršími českými a moravskými listinami do roku 1253, tj. smrti Václava I.. Pravděpodobně jeho nejvýznamnější práce z oblasti historie.
Sebrané spisy Jana Husa
Napsal vědecká pojednání k legendě o svaté Kateřině, Tomáši Štítném, J. A. Komenském.
Dále vydal několik starších českých děl, podílel se na překladech Soudního a konkursního řádu a Občanského zákoníku.

Znám křišťálovou studánku

16. srpna 2014 v 9:27 | JOSEF VÁCLAV SLÁDEK: |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -
Znám křišťálovou studánku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.
Tam ptáci, laně chodí pít
pod javorový kmen,
ti ptáci za dne bílého,
ty laně v noci jen.
Když usnou lesy hluboké
a kolem ticho jest,
a nebesa i studánka
jsou plny zlatých hvězd.


Josef Václav SLÁDEK 27. 10. 1845 Zbiroh, + 28. 6. 1912 Zbiroh
Pocházel z rodiny zedníka. Do obecné školy chodil ve Zbiroze a potom vstoupil na novoměstské piaristické gymnázium, odkud ale odešel na Akademické gymnázium staroměstské. Zde počínají jeho vážnější literární pokusy. Na gymnáziu fungovaly dva studentské básnické spolky, Oreb a Vltavan, vydávaly psané časopisy, a později se oba spolky za aktivní Sládkovi účasti sloučily v jeden pod jménem Ruch.
Po maturitě začali mladí adepti poezie uvažovat o vlastním časopise - na krátkou dobu se opravdu sblížili s bývalým Mikovcovým Lumírem. V dubnu 1866 tam zveřejnil báseň U zpovědi i J. V. Sládek. Nebyl to však ryzí debut. Sládek zveřejnil své verše již v sedmém čísle Květů v lednu 1866 pod pseudonymem Josef Bavor.
Proti přání rodičů, aby studoval teologii se nechal zapsat na Přírodovědeckou fakultu. V Praze pak studoval na vlastní náklady. Pražská studia fyziky a přírodopisu si J. V. Sládek hradil platem za pomocné práce v Českém muzeu a honoráři za překlad. Ovládl francouzštinu, angličtinu a učil se ještě řečem slovanským. Při studiu trávil Sládek hodně času i během školního roku ze zdravotních důvodů u rodičů ve Zbiroze. Od mládí měl problémy s plícemi a v letech dospívání se ještě přidaly návaly depresí.
Svá studia roku 1868 přerušil a odejel na dva roky jako vychovatel do Ameriky, odkud posílal příspěvky do Národních listů. Po návratu do vlasti v červnu 1870 mu ovšem opět nastaly starosti. Původní záměr dokončit vysokoškolská studia až k doktorátu brzy vzdal. Vstoupil do redakce Národních listů. V listopad 1870 získal učitelské místo pro anglický jazyk na polytechnickém ústavu Království českého.a nakonec se stal lektorem na universitě.
V roce 1873 uzavírá manželství s Emílií Nedvídkovou, která však rok na to umírá po porodu mrtvého dítěte. Po čtyřech letech osamění se znovu žení s Marií Veselou. V nové manželce nalezl citlivého a tolerantního partnera, který mu pomáhal bojovat s nemocí a který ho podporoval v jeho literární práci.
Po 20 let redigoval časopis Lumír (1877-98), který udával tón naší literatuře 70. a 80. let 19. století. Soustředil kolem něj stejnojmennou skupinu v čele s Vrchlickým, Zeyerem, Heritesem a dalšími. Sládek se jako mluvčí skupiny často ocital v literárních polemikách a musel hájit lumírovce, napadané za kosmopolitismus Rudolfem Pokorným a dalšími národovci, vesměs ruchovci.
Vlastní Sládkovu poezii charakterizuje lyrický meditativní tón - jak v básních vlasteneckého a sociálního zaměření, tak i v intimní lyrice. K nejtypičtějším sbírkám patří Selské písně a České znělky. Významná byla Sládkova činnost překladatelská. Byl vlastně prvním překladatelem z americké literatury (Longfellow) a také mistrovství jeho básnického přetlumočení téměř všech Shakespearových dramat zaslouží dodnes obdiv. Méně známé je, že patřil i k průkopníkům umělecké fotografie u nás. Význačné místo však Sládek zaujal v české literatuře i jako zakladatel moderní poezie pro děti. Předchůdců - jako byl například František Doucha - v této oblasti nebylo mnoho a na rozdíl od Sládka je jejich dílo dávno zapomenuto.

Cestička k domovu

16. srpna 2014 v 9:22 | Karel Václav Rais |  ŘÍKANKY A BÁSNIČKY -
Cestička k domovu
známě se vine,
hezčí je, krásnější,
než všecky jiné.
Douška a šalvěje
kolem ní voní,
nikde se nechodí
tak jako po ní.
A kdybych ve světě
bůhví kam zašel,
tu cestu k domovu
vždycky bych našel.
A kdybych ve světě
smutně se míval,
na téhle cestičce
vždy bych si zpíval.



Karel Václav Rais
[4.1.1859-8.7.1926]

Karel Václav Rais Karel Václav byl český prozaik a publicista, tvůrce realistické vesnické povídky, románové idyly a elegie. Vyzdvihl nejprve dobrotu a ušlechtilost venkovanů, poté jejich slabošství, lakotu, egoismus a rozklad vztahů a buditelskou práci inteligence. Zakladatel beletristického časopisu Zvon, autor memoárů a mnoha knížek pro mládež. Karel Václav Rais se narodil v Lázních Bělohradě začátkem roku 1859 do rodiny drobného rolníka a tkalce.
Rais vystudoval učitelský ústav v Jičíně a potom působil v Trhové Kamenici a v Hlinsku na Českmoravské vrchovině. Na konci století se stal ředitelem měšťanské školy v Praze na Vinodradech. Již z počátku své učitelské praxe byl Rais zkrušen chudobou kraje i strastmi učitelského postavení. Od mládí do stáří s iniciativou i pokorou vykonával učitelské povolání; podílel se i na místní osvětové činnosti, psal články do pedagogických časopisů, sestavil obsáhlý přehled o vývoji škol na Královských Vinohradech v Praze. Nikdy však neutkvěl v roli "zapadlého vlastence". Raisovo literární dílo je výrazně realistické s jasnou tendencí národně lidovýchovnou. Tematicky je svázáno s prostředím, které autor důvěrně znal, s českým venkovem v rodném kraji i v místech jeho působení. K tomu přistupují některé náměty městské, zvlášť pražské.
Začátky Raisovy tvorby jsou básnické i prozaické podle vzoru Svatopluka Čecha, dílka určená především mládeži, o jejíž nádrodní a mravní výchovu měl autor - učitel upřímný zájem. V 90. letech se Rais ve svých prózách zaměřil ke společenské problematice venkova, zvláště ke střetání starobylého způsobu života s novými proudy, plynoucími z kapitalistických ekonomických vztahů pronikajících i do zapadlých vesnic. Dokladem toho je kniha povídek Výminkáři o konfliktech staré generace s podnikatelskou tvrdostí mladých, jimž se staří rodiče se svými požadavky často jeví jako hlavní překážka v hromadění zisku a rozšiřování výrobních možností. Jiné rozpory mezi rodiči a dětmi, vždy v souvislosti s hospodářskými poměry, jsou zpracovány v Raisových prózách Horské kořeny, Potměchuť a Rodiče a děti. Napětí mezi chudobou a bohatstvím a jeho tragické důsledky v citovém životě zejména mladých lidí, jemuž věnoval již dříve pozoronost Vítězslav Hálek, je u Raise exponováno s mnohem vyšší citlivostí a psychologickým pohledem ke kořenům těchto problémů. Tím se Rais spontánně stal kritikem společenského řádu, který v té době získával domovské právo i na venkově. Ve všech Raisových dílech má důležité místo realistická kresba prostředí, zejména krajiny. Tyto popisy jsou rovnocenným protějškem mistrovských pláten Antonína Slavíčka, neboť okolí Kameniček se stalo pro oba umělce místem, kde vytvářeli svá vrcholná životní díla.

Karel Václav Rais zemřel v Praze roku 1926.